Rossi, Agostini a další. Toto jsou všichni šampioni královské kubatury MS silničních motocyklů

Začalo to Lesliem Grahamem, prozatím to končí Francescem Bagnaiou. Podívejte se, kdo všechno už se stal mistrem světa silničních motocyklů v nejvyšší třídě.

Leslie Graham

Historicky první šampion královské kubatury. Rodák z Wallasey, který během druhé světové války sloužil jako pilot Královského letectva, si dojel pro titul v roce 1949 na stroji britské značky AJS. V nejlepší trojici se s AJS umístil i o rok později, kdy bral bronzovou příčku. Po přestupu k MV Augustě zažil nejlepší rok v sezoně 1952. Tehdy obsadil druhé místo. V úvodu sezony 1953 skončila definitivně jak jeho kariéra, tak i život. Při úvodním podniku na ostrově Man totiž smrtelně havaroval. Bylo mu 41 let.

Umberto Masetti

První z mnoha šampionů z Itálie. Titul získal dvakrát. Poprvé v roce 1950, podruhé v sezoně 1952, pokaždé se značkou Gilera. V roce 1950 porazil o pouhý bod Geoffa Dukea, v roce 1952 zdolal o tři body Leslieho Grahama. Právě s Dukem ho pojila velká rivalita, která je považována za vůbec první rivalitu v historii MS. Permanentní kariéru definitivně ukončil po sezoně 1958, i když v letech 1962 a 1963 se obevil ještě při VC Argentiny ve třídě do 250 ccm. Později působil i jako týmový manažer Aprilie. Zemřel v roce 2006 ve věku 80 let po problémech s dýcháním.

Geoff Duke

První jezdec, který dokázal získat titul na motocyklech dvou různých značek. Zatímco se stal šampionem s Nortonem, v období 1953-1955 slavil třikrát s Gilerou. Kariéru ukončil v roce 1959, později se ale vrátil do mistrovství světa jako šéf vlastní stáje Scuderia Duke. Příležitostně závodil i s auty a v roce 1961 odjel dokonce jeden nemistrovský závod F1. Zemřel v roce 2015 ve věku 92 let. Kromě čtyř titulů z pětistovek je i dvojnásobným mistrem světa třídy do 350 ccm (1951, 1952). Je známý mimo jiné i díky tomu, že jako první závodil s jednodílnou koženou kombinézou.

John Surtees

Jako jediný se stal motocyklovým mistrem světa i šampionem F1. Nejlepším jezdcem světových pětistovek byl v letech 1956, 1958, 1959 a 1960 s MV Augustou. Surtees má na kontě i tři tituly motocyklového mistra světa ve třídě do 350 ccm. Při svých 39 startech za MV Augustu zvítězil ve 32 případech. V roce 1956 získal titul v pětistovkách i přesto, že polovinu sezony vynechal kvůli zlomené ruce. Zemřel v roce 2017 ve věku 83 let na respirační selhání.

Libero Liberati

Většina jeho kariéry byla spojena se značkou Gilera. S tou si dojel pro titul šampiona pětistovek v roce 1957. Poté se ale italský výrobce z mistrovství světa vytratil a s Liberatiho kariérou to začalo jít z kopce. V mistrovství světa se sice objevoval i v dalších letech, avšak bez větších úspěchů. V roce 1962 tragicky zahynul po havárii při tréninku. Bylo mu 35 let.

Gary Hocking

V roce 1961 vystřídal na trůnu Surteese a stal se novou hlavní hvězdou MV Augusty. Jeho vášeň k motorkám ale brzy vyprchala. Sezonu 1962 sice odstartoval triumfem v pětistovkách na ostrově Man, současně zde ale zahynul Tom Phillis. Hockingovi se najednou zdálo motocyklové závodění příliš nebezpečné. Okamžitě ukončil kariéru a pokoušel se podobně jako Surtees uspět ve F1. V nemistrovských závodech dosáhl dokonce na dvě čtvrtá místa. Pak ale přišla nemistrovská Velká cena Natalu 1962 v Jižní Africe. Zde Hocking boural při tréninku a zahynul v pouhých 25 letech.

Mike Hailwood

Další ze šampionů, kteří dosáhli na své největší úspěchy s MV Augustou. V královské kubatuře se stal Hailwood šampionem čtyřikrát v období 1962-1965. Titulů motocyklového mistra světa má ale hned devět. Zatímco VE dvěstěpadesátkách kraloval v sezonách 1961, 1966 a 1967, v třístovkách slavil v letech 1966 a 1967. V nižších třídách se stal šampionem i s Hondou. Podobně jako Surtees zkoušel i on štěstí ve F1. Získal sice dvě pódia. Má na kontě i třetí místo z automobilových 24 hodin Le Mans.

Giacomo Agostini

Legendárního Aga není třeba zapáleným fanouškům blíže představovat. Během své kariéry v mistrovství světa dosáhl na 122 vyhraných velkých cen a patnáct titulů mistra světa, což jsou dodnes rekordy. V královské kubatuře se stal šampionem osmkrát. Nejprve vybojoval v období 1966-1972 sedm titulů s MV Augustou a v roce 1975 přidal poslední v sedle Yamahy. I v třistapadesátkách získal sedm po sobě jdoucích titulů, v tomto případě mezi lety 1968 a 1974. Šestkrát slavil s MV Augustou, v posledním případě s Yamahou. Také on se později věnoval závodům monopostů, účinkoval v evropské F2 nebo v britské F1. Později působil v MS silničních motocyklů jako manažer, mimo jiné i s týmem Marlboro Yamaha, kde byl u tří titulů Eddieho Lawsona.

Phil Read

Poslední závodník, kterého dovezla k titulu mistra světa MV Augusta. Brit seděl na trůnu pětistovek v letech 1973 a 1974, čímž ukončil dlouhou nadvládu Agostiniho. S Yamahou se stal čtyřkrát šampionem dvěstěpadesátek (1964, 1965, 1968 a 1971) a stopětadvacítek (1968). Zemřel v říjnu 2022 ve věku 83 let.

Barry Sheene

Poslední šampion královské kubatury z Velké Británie, ale současně první, který si dojel pro mistrovskou korunu se Suzuki. Podařilo se mu to dvakrát – v letech 1976 a 1977. Podobně jako mistr světa F1 James Hunt, se kterým se přátelil, byl znám svým bohémským způsobem života. Rád si dopřál alkohol nebo cigaretu. Zemřel v roce 2003 ve věku 52 let na rakovinu.

Kenny Roberts

Vůbec první americký šampion královské kubatury. Mistrem světa se stal v letech 1978, 1979 a 1980 s Yamahou. Nebyly to ale pouze výsledky, díky čemuž vynikal. Do mistrovství světa totiž přinesl zcela nový jezdecký styl. Při jízdě drhnul kolenem o asfalt a zatáčky projížděl se zadním kolem ve slidu. Dnes je něco takového ve světovém šampionátu standardem. Roberts se rovněž vryl do paměti jako bojovník za bezpečnost. Když v roce 1979 pohrozil založením konkurenčního seriálu, zasloužil se o to, aby závodníci měli v otázkách bezpečnosti větší slovo. Tím se zasloužil i o zlepšení bezpečnostních standardů. Po konci závodní kariéry působil v MS s vlastním týmem. Wayne Rainey pro něj vyjel v pětistovkách tři tituly.

Marco Lucchinelli

Svého vrcholu dosáhl v roce 1981 se Suzuki. Po zisku titulu už žádné další vítězství v pětistovkách nepřidal a jeho angažmá u Hondy a Cagivy byla spíše nevýrazná. Pozornost ale budil i po skončení kariéry. Bojoval totiž se závislostí na kokainu a v roce 1991 byl dokonce podezřelý z mezinárodního obchodu s drogami. Nakonec se sice prokázalo, že členem kartelu nebyl, i tak byl ale odsouzen za držení drog a strávil nějaký čas za mřížemi. Zde se své závislosti zbavil. Zazávodil si i v F3000 nebo v MS superbiků. Ve druhém zmíněném šampionátu získal dvě výhry. V superbicích později působil i jako manažer Ducati.

Franco Uncini

Uncini slavil se Suzuki titul rok po Lucchinellim, tedy v roce 1982. Poté se už nepřidal žádná vítězství, ale dokonce ani žádné pódiové umístění. Na tom se podepsala mimo jiné i nehoda v Assenu z roku 1983, kdy ho po pádu trefil motorkou do hlavy Wayne Gardner. Uncini skončil po nehodě v kómatu. V další sezoně se sice vrátil, po sezoně 1985 ale definitivně ukončil kariéru. Později zastupoval jezdce v otázkách bezpečnosti a v období 2013-2022 byl dokonce bezpečnostním komisařem FIM.

Freddie Spencer

„Létající Freddie“ spojil většinu své kariéry s Hondou. S ní vybojoval i své dva tituly v pětistovkách z let 1983 a 1985. V prvním případě slavil ve věku pouhých 21 let, díky čemuž držel dlouho rekord nejmladšího šampiona v historii. Překonal ho až v roce 2013 Marc Márquez. V roce 1985 se stal i šampionem dvěstěpadesátek. Poté už jeho kariéru provázely problémy se zápěstím a po sezoně 1987 skončil, ačkoli se v letech 1989 a 1993 do světového šampionátu vrátil. Později závodil i v amerických a světových superbicích.

Eddie Lawson

Byl znám klidnou jízdou a konzistentními výkony. Díky nim si vysloužil přezdívku Steady Eddie (v překladu klidný Eddie). Zpočátku zářil na Yamaze, se kterou vyhrál tituly v letech 1984, 1986 a 1988. Svůj poslední čtvrtý titul přidal v roce 1989 na Hondě. Dokázal vyhrát závodit i se strojem značky Cagiva. Po skončení motocyklové kariéry si vyzkoušel americké formulové závodění v šampionátech CART nebo IndyCar.

Wayne Gardner

Wayne Gardner dostal Austrálii mezi motocyklové velmoci. V roce 1987 se totiž stal s Hondou vůbec prvním mistrem světa z této země. Díky jeho úspěchu u „protinožců“ výrazně narostl zájem o závody motocyklů, což vedlo v roce 1989 k uspořádání premiérové Velké ceny Austrálie na Phillip Islandu. I Gardnera zlákala po skončení kariéry motocyklového jezdce auta. Závodil ve 24 hodinách Le Mans, v australských Supercars nebo v DTM. Jeho synové Wayne a Luca se potatili a stali se z nich také motocykloví závodníci. Wayne se dokonce stal v roce 2021 šampionem Moto2 a o rok později závodil v MotoGP. Nyní působí v MS superbiků.

Wayne Rainey

Kalifornský jezdec vládl světovým pětistovkám na počátku 90. let minulého století s Yamahou. Šampionem se stal v letech 1990, 1991 a 1992. Byl znám mimo jiné i díky velké rivalitě s Kevinem Schwantzem. Ta začala již v roce 1987, kdy společně bojovali o titul v americkém superbikovém šampionátu. Poté pokračovala i v elitní kategorii mistrovství světa. V roce 1993 směřoval Rainey za čtvrtým titulem, v Misanu si ale poranil páteř a zůstal ochrnutý od pasu dolů. Toto zranění jeho kariéru ukončilo. Na závodění ale ani po této nehodě nezanevřel. Později si zazávodil alespoň na speciálně upravené motokáře. Rovněž se stal šéfem stáje Marlboro Yamaha. Dnes je prezidentem organizace MotoAmerica, která je promotérem amerických superbiků.

Kevin Schwantz

Legenda značky Suzuki získala svůj jediný titul v roce 1993, kdy jeho velký rival Rainey ochrnul. Byl typem jezdce, který k závodům přistupoval stylem „všechno nebo nic“. Jeho honba za vítězství tak nejednou končila havárií. Rok 1993 mu sice přinesl titul, díky Raineyho nehodě si ale uvědomil, že i on je zranitelný. V sezoně 1994 ho limitovala zranění a po nevýrazném vstupu do ročníku 1995 se rozhodl kariéru ve svých 30 letech ukončit. Později závodil v autech, například i v NASCAR Busch Series.

Mick Doohan

S Hondou vládl pětistovkám v období 1994-1998. Během kariéry ho ale potkala nejedna vážná nehoda. První přišla v roce 1992 při kvalifikaci v Assenu. Po ní si vážně a natrvalo poranil pravou nohu. Dokonce dlouho hrozilo, že o ni přijde. Zranění a dlouhá pauza od závodění ho tehdy připravila o téměř jistý titul. Po nehodě v Jerezu v roce 1999 se rozhodl svou kariéru definitivně ukončit. Později u Hondy působil jako generální ředitel pro závodění.

Álex Crivillé

Crivillé vystřídal v roce 1999 na trůnu Micka Doohana a stal se vůbec prvním španělským šampionem.  Po zisku titulu sice ještě dokázal vyhrát jeden závod v roce 2000, spíše se ale prezenzoval nevýraznými výkony. Podobně jako Doohan musel i Crivillé ukončit svou kariéru předčasně. Stalo se tak před sezonou 2002 ve věku 32 let. Mohly za to záchvaty mdlob, kterými trpěl.

Kenny Roberts mladší

V roce 2000 se stal prvním synem bývalého šampiona, který dokázal na jeho titul navázat. Angažmá u Suzuki sice bylo jeho nejlepším obdobím, po zisku titulu už ale nevyhrál ani jeden závod. Jeho kariéra nakonec skončila v týmu jeho otce v roce 2007. Tehdy z mistrovství světa odešel po nevydařené první polovině sezony.

Valentino Rossi

V roce 2001 vrátil na výsluní Hondu a v letech 2002 a 2003 pro ni získal další dva tituly. V letech 2004, 2005, 2008 a 2009 přidal další čtyři tituly u Yamahy. Angažmá u Ducati mu v období 2011-2012 nevyšlo a následoval návrat zpět k Yamaze. Tam se mu v nadcházejících sezonách opět dařilo vyhrávat závody, ale šampionem už se nestal Jeho kariéra skončila v roce 2021 u satelitní stáje Petronas Yamaha. Z hlediska počtu titulů (7) je druhým nejúspěšnějším jezdcem královské kubatury v historii. Před ním je pouze Giacomo Agostini. Podle počtu vyhraných velkých cen v nejvyšší třídě je však nejúspěšnější Rossi (89), ačkoli napříč všemi kategoriemi vyhrál vícekrát Agostini. Kromě sedmi titulů v královské třídě má Rossi na kontě i titul ze tříd do 125 ccm (1997) a do 250 ccm (1999). Nyní se věnuje automobilovým závodům v seriálu GT World Challenge Europe. V MotoGP ale působí jeho stáj VR46.

Nicky Hayden

V roce 2006 ukončil v barvách Hondy nadvládu Rossiho. Vyhrál sice o tři závody méně než Ital, byl ale mnohem konzistentnější. V dalších letech už neměl takovou formu jako v roce 2006. Nenašel ji u Ducati ani u stáje Aspar a na konci sezony 2015 se z MotoGP definitivně vytratil, i když se o rok později vrátil ve dvou závodech jako náhradník. Během sezony 2016 se věnoval zejména MS superbiků, kde po desetiletém čekání opět dokázal vyhrát závod. V roce 2017 ale jeho život vyhasl, když ho při jízdě na kole srazilo auto. Zemřel ve věku nedožitých 36 let.

Casey Stoner

Dominoval sezoně 2007 a stal se historicky prvním šampionem v barvách Ducati. V dalších letech ovšem měla navrch zejména Yamaha a Stoner se rozhodl pro rok 2011 přejít k Hondě. Tato změna mu přinesla hned v první sezoně druhý titul. Na konci sezony 2012, kdy mu bylo teprve 27 let, se rozhodl svou kariéru uzavřít. Později ale působil u Hondy a Ducati jako testovací jezdec. Zazávodil si i ve druhé lize australských Supercars nebo při osmihodinovce v Suzuce.

Jorge Lorenzo

V letech 2010, 2012 a 2015 se stal šampionem s Yamahou. Zkoušel se prosadit i s Ducati a Hondou. S italskou značkou sice dokázal vyhrát tři velké ceny, na titul s ní ale nedosáhl. Angažmá u Hondy v roce 2019 se ukázalo jako velké trápení. Lorenzovu sezonu komplikovala zranění a na jejím konci se Španěl rozhodl ukončit kariéru. Později testoval pro Yamahu. Nyní se věnuje automobilovým závodům a působí v Porsche Supercupu.

Marc Márquez

V letech 2013, 2014, 2016, 2017, 2018 a 2019 vybojoval pro Hondu celkem šest titulů. Úpadek jeho kariéry ovšem přišel v roce 2020 poté, co spadl v Jerezu a zlomil si paži. Od té doby se s ním táhnou zdravotní problémy a další tituly zatím nepřidal.

Joan Mir

V extrémně vyrovnané sezoně 2020 se stal jezdec Suzuki překvapivě mistrem světa. K titulu mu tehdy stačilo jediné vítězství. Od té doby na další triumf stále čeká. Po odchodu Suzuki z MotoGP na konci loňského roku se stal novým parťákem Marca Márqueze u Hondy. Zde se ale zatím trápí.

Fabio Quartararo

Francouz v nižších kategoriích příliš nezářil a když se stal v roce 2019 jezdcem stáje Petronas Yamaha v královské kubatuře, bylo to pro leckoho překvapení. Quartararo ale předváděl dobré výkony, které ho v roce 2021 dostaly až do továrního týmu Yamahy. Této příležitosti využil a hned v první sezoně s tovární stájí se stal šampionem. Loni dlouho směřoval za druhým titulem, nakonec se ale musel sklonit před Francescem Bagnaiou. V úvodu letošní sezony se jemu ani Yamaze nedaří a nezdá se, že letos přijde útok na další titul.

Francesco Bagnaia

Loni po dlouhých 15 letech získal další titul pro Ducati. Letos má zatím velmi dobře nakročeno k tomu, aby na konci sezony slavil znovu. Italská značka má k dispozici nejkonkurenceschopnější materiál v poli a Bagnaia vede šampionát.

Foto: MotoGP

 

Autor

Dušan Bouzek

Motoristický novinář, který se specializuje na české a slovenské okruhové závodění a české jezdce. Intenzivně se věnuje zónovému mistrovství FIA CEZ, seriálům ESET Cup, TCR Eastern Europe i kartingu.

Kalendář akcí

Všechny akce

F1 - Velká cena Saúdské Arábie

18.4.2025 - 20.4.2025

24H Series - Spa-Francorchamps

18.4.2025 - 20.4.2025

Open Mistrovství ČR družstev na ploché dráze - Extraliga - Praha

24.4.2025

MotoGP - VC Španělska

27.4.2025

Motocyklové MS žen - Cremona

2.5.2025 - 4.5.2025

Nejnovější

Velikonoční motorsport: Sexton chytá před koncem superkrosové sezony druhý dech, Makino vede Super Formuli

Tváří v tvář strachu. Aliyyah Kolocová se poprvé od nehody svezla v poušti

Třicet let s Hondou CR-V slaví kempingový speciál Dream Pod

Zábava i trénink na brněnském polygonu. KV Motorsport si zpestří sezonu na Maverick Slalom Trophy

Místo, kde se trestá každá chyba. GT Sports Technology jede do Džiddy zpečetit bronzový úspěch

© 2025 RED FLAG MEDIA s.r.o. All rights reserved.