Verstappen versus Russell? Dějiny závodů znají mnohem tvrdší rivality

Konflikt ze závěru letošní sezony F1 mezi Maxem Verstappenem a Georgem Russellem na sebe upoutal pozornost fanoušků. Ale historie závodů pamatuje mnohem dramatičtější dvojice. Zapátrejme v hluboké minulosti

Tazio Nuvolari a Achille Varzi (1930–1948)

Tazio Nuvolari, považovaný Ferdinandem Porsche za „nejlepšího jezdce minulosti, současnosti i budoucnosti“, byl mistrem motocyklových závodů, ovšem stejně exceloval na čtyřech kolech. Kombinace odvahy, showmanství a technického citu mu umožnila dosáhnout neuvěřitelných výkonů, včetně vítězství nad Stříbrnými šípy na GP Německa 1935. Achille Varzi, syn bohatého textilního magnáta, byl Nuvolariho nejbližším rivalem – klidnější, ale stejně soutěživý. Oba začínali na dvou kolech, než přešli k automobilům, kde jejich rivalita definovala éru meziválečných závodů.

Nejslavnější moment jejich soupeření? Mille Miglia 1930, kdy Nuvolari údajně předjel Varziho ve tmě se zhasnutými světly, nebo dramatická GP Monaka 1933, kde se oba neustále střídali ve vedení. Varzi nakonec zvítězil, když riskoval přetížením motoru, zatímco Nuvolariho zradil píst. Když se snažil svůj vůz dostrkat do cíle, byl diskvalifikován kvůli pomoci mechanika.

Po válce se jejich osudy uzavřely tragicky. Nuvolari, oslabený zdravím z let strávených vdechováním výfukových zplodin, závodil naposledy v roce 1950 a zemřel o tři roky později. Varzi, který po válce znovu našel formu, zahynul v roce 1948 během tréninku na švýcarskou Grand Prix.

Jim Clark a Graham Hill (1962–1967)

Graham Hill ???????? and Jim Clark ???????????????????????????? having a chat before the 1966 Belgian GP ???????????? #formula1 #classic pic.twitter.com/tS99gaxHOk

— Retromania (26.7K+ Classics & Motorsports Lovers) (@Retromania4ever) November 18, 2024

Byla to doba, kdy závody ještě nebyly ovlivněny komerčními tlaky, ale spíš duchem přátelské rivality. Piloti tvořili jakousi bratrskou partu, která cestovala po světě a čelila rizikům, jež k tehdejšímu závodění neodmyslitelně patřila. Jim Clark, výjimečný talent, je právem považován za jednoho z nejlepších jezdců historie. Graham Hill se zase vyznačoval nezdolnou vůlí a odhodláním, které mu umožnilo nejen držet krok, ale občas Clarka i porazit. Dvojnásobný mistr světa, pětinásobný vítěz Grand Prix Monaka, vítěz Le Mans a Indy 500 – taková bilance rozhodně není dílem náhody.

Osud však rozdělil jejich cesty tragédií. V dubnu 1968 zahynul Clark při nehodě na Hockenheimringu. Hill se tehdy s mechaniky týmu Lotus vydal na místo nehody, aby uklidili trosky vozu. Poté však převzal úkol těžší než jakýkoli závod – pomoci týmu překonat ztrátu a navrátit se do šampionátu. Už při dalším závodě ve španělské Jaramě zvítězil a na konci sezony získal svůj druhý titul mistra světa, čímž vyrovnal Clarka.

Clark a Hill se od sebe lišili nejen stylem jízdy, ale i přístupem k závodění. Přesto jejich rivalita začala ve stejnou dobu – v roce 1962 – a přispěla k mimořádné éře britských úspěchů. Během šedesátých let získali Britové šest mistrovských titulů v osmi sezonách, a právě jejich duel byl jedním z klíčových momentů této zlaté éry formule 1.

Mercedes a Auto Union (1934–1939)

There's nothing quite like the might of the Mercedes and Auto Union Silver Arrows! #FOS pic.twitter.com/8LLrSo5QQZ

— Goodwood Road & Racing (@GoodwoodRRC) May 26, 2021

Navzdory ekonomické nejistotě a dozvukům Velké hospodářské krize se v Německu zrodila zlatá éra závodů Grand Prix. Vysoká nezaměstnanost nezabránila Hitlerovým Národním socialistům podpořit domácí automobilový průmysl. Stát financoval projekty Mercedesu a Auto Unionu, což byl konglomerát značek Audi, DKW, Horch a Wanderer, aby mohly závodit podle nové 750kg formule. Kombinace technické svobody a štědrého financování katapultovala závodění na zcela novou úroveň.

Mercedes začal s modelem W25, postupně vyvinul elegantní W125 s přeplňovaným řadovým osmiválcem a nakonec  V12 154. Auto Union experimentoval s revolučními, ale obtížně ovladatelnými vozy s motorem vzadu – nejprve V16, později V12. Stříbrné šípy soupeřily na tratích s motory o výkonu až 600 koní, přičemž jejich vysokotlaké kompresory vytvářely charakteristický jekot. V letech 1935–1939 vyhrávaly Grand Prix výhradně německé vozy, až na výjimečný triumf Tazia Nuvolariho na francouzské Velké ceně 1935, kde s Alfou Romeo s výkonem o 100 koní nižším porazil Mercedes i Auto Union.

Vedle závodních vítězství sbíraly Stříbrné šípy i rychlostní rekordy. Na druhé straně Lamanšského průlivu se mezitím Britové spíše poklidně proháněli ve vozech ERA, které v porovnání s německou technikou působily zastarale. Mercedes a Auto Union ovládly silnice i závodní tratě a zanechaly nesmazatelnou stopu v historii motoristického sportu.

Porsche 917 a Ferrari 512 (1969–1971)

Porsche 917 a Ferrari 512 patří k nejbrutálnějším a zároveň nejkrásnějším sportovním prototypům v historii motoristického sportu. Tyto vozy definovaly zlatou éru vytrvalostních závodů. Ferrari 512S však při svém debutu v roce 1969 nebylo zcela připravené. Bylo příliš těžké na to, aby se vyrovnalo už vyladěnému Porsche 917, které si také prošlo těžkým vývojem, než dosáhlo své dominance.

Ferrari ale nehodlalo zůstat pozadu a odpovědělo modelem 512M (‘Modificato’), odlehčenou a vylepšenou verzí svého předchůdce. Ta měla potenciál Porsche zneklidnit. Jenže ve chvíli, kdy se začaly rýsovat pravidla pro rok 1972, která zakazovala pětilitrové motory, Ferrari změnilo strategii a zaměřilo se na vývoj třílitrového 312P. Porsche mezitím pokračovalo ve své vítězné šňůře – většinou, alespoň.

AJ Foyt a Mario Andretti (1965-dodnes)

Oba se stali ikonami motorsportu v 60. letech. Foyt triumfoval poprvé na Indy 500 už na začátku dekády, zatímco Andretti svůj jediný triumf zaznamenal na jejím konci. Oba byli univerzální jezdci – vyhrávali v NASCAR, Foyt ovládl Le Mans a Andretti se stal mistrem světa formule 1. Přesto zůstali pevně spjati především s americkými závody, kde jejich neustálá soutěživost zaujala fanoušky i soupeře.

Rivalita mezi nimi je živá dodnes, jak dokládá historka z roku 2015. Když měl Simon Taylor rozhovor s Foytem (Motor Sport, únor 2015), zmínil, že předtím jedl hamburger s Andrettim. Foyt se na něj zamračil a během jídla utrousil: „Lepší než Andrettiho burger, co?“ Možná by bylo načase to už nechat být, milý AJ...

Barney Oldfield a Ralph DePalma (1908–1918)

Barney Oldfield in his Lightning Benz and Ralph DePalma in his Fiat on Daytona Beach, FL. Taken #OTD in 1910. #BensonFordRC #AutoRacing #DaytonaBeach @thehenryford https://t.co/cjHA3qnQ3R pic.twitter.com/voWQl1AyDe

— J Unger (@JUArchivist) March 16, 2021

Říká se, že jejich vzájemná nevraživost začala už v roce 1908. Neznámý Ralph DePalma tehdy v sérii o třech závodech porazil ostříleného Barneyho Oldfielda. Podle dobových zpráv Oldfield po závodech uraženě odešel, aniž by soupeři pogratuloval. To je důkaz, že špatné sportovní chování není jen výsadou moderní doby.

DePalma si během kariéry připsal mnoho úspěchů, včetně dvou vítězství ve Vanderbilt Cupu a triumfu na Indy 500 v roce 1915. Když se o rok později přihlásil na Indy s opožděnou registrací, pořadatelé museli získat souhlas všech ostatních jezdců, aby ho mohli přijmout. Souhlasili všichni až na jednoho. Asi není třeba hádat, kdo byl tím výjimkou.

Art Arfons a Walt Arfons (1952–1966)

Art & Walt Arfons ( Green Monster ) set the record three times during the close competition of 1964 and 1965. It was powered by a General Electric J79 taken from an F-104 Starfighter. The jet engine had a four-stage afterburner . pic.twitter.com/qFRl1cKmei

— jimmy stanley (@dio0303) December 29, 2023

Nevlastní bratři Art a Walt Arfons měli talent pro vše mechanické. Společně pracovali na autech i motorkách, dokonce postavili vlastní letadlo. Zlom v jejich životě přišel v roce 1952, kdy náhodou narazili na závod dragsterů. Inspirovaní tím postavili vlastní vůz, složený převážně z dílů sehnaných na vrakovišti. Pojmenovali ho Green Monster podle jeho zelené barvy – a toto jméno se stalo značkou všech budoucích Artových strojů.

Není přesně známo, co způsobilo rozkol mezi kdysi nerozlučnými bratry, ale často se zmiňuje Artova přehnaná soutěživost. K roztržce došlo koncem 50. let. Od té doby stavěli oba rekordní vozy ve svých dílnách v Akronu, které stály hned vedle sebe, aniž by spolu vůbec mluvili. Na počátku 60. let soupeřili nejen mezi sebou, ale i s Craigem Breedlovem o pozemní rychlostní rekord (Tom Green řídil Waltův Wingfoot Express). Walt se však časem rozhodl opustit závodní svět, zatímco Art pokračoval ve svých pokusech o překonání dalších rekordů.

V roce 1966 Art havaroval při rychlosti přes 960 km/h. První zprávy mylně tvrdily, že nepřežil, ale přestože utrpěl vážná zranění, z nehody se zotavil. Tato událost vedla k určitému smíření s Waltem. Jejich vztah už nikdy nebyl tak blízký jako kdysi, ale alespoň spolu začali znovu mluvit.