Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Středa, 23. září 2020 (22:05) Roman Klemm

Osobní vzpomínka Romana Klemma na Břetislava Engeho.

Osobní vzpomínka Romana Klemma na velkého českého závodníka

„Hele, je tu i Břetislav Enge zvaný Švéd…“

 V 70. a 80. letech vládl ve školních třídách jiný duch, než dnes. Do formule 1 a automobilových závodů jsme byli blázni téměř všichni. Snad hlavně proto, že byla tak daleko pryč. Nedosažitelná, někde na západě… Komu pojmy jako Lauda, Hunt, Fittipaldi nebo Brambilla nic neříkaly, byl outsiderem.

A tak na této vlně nadšení raději plavali všichni – i holky. Ti trošku zanícenější „plavci“ ovšem znali i jména jako Melkus, Napa, Jílek, Lím, Bobek, Vojtěch a – Enge.

To tehdy byly největší hvězdy „východní zóny“a jejich závody jsme mohli alespoň jednou za rok (v mém případě) v Mostě „naživo“ navštívit. Že by se táta se mnou kvůli závodům táhl z Duchcova třeba až do Brna nepřicházelo v úvahu. Mediální šíření těchto podniků bylo téměř nulové a blíže nás s hvězdami F1, ale i se „socialistickými“ závodníky seznámila zvláště ročenka Grand Prix Sport, ve které Tom Hyan a spol. představovali i piloty z ČSSR, NDR, Maďarska, Polska a Sovětského Svazu (Litvy).

S touto ročenkou jsme si museli vystačit celou sezonu a tak není divu, že jsem její texty brzy znal nazpaměť.

Roku 1977 v ní našel místo i sloupeček „Břetislav Enge zvaný Švéd“ jak autor článek o špičkovém jezdci z Liberce nadepsal. A on pro mě od té doby nikým jiným nebyl – vždycky, když jsem ho i po desetiletích někde v paddocku zmerčil, tak jsem si v duchu říkal „Hele, je tu i Břetislav Enge, zvaný Švéd!“

K prvnímu osobnímu kontaktu došlo roku 1985 při podniku mistrovství Evropy cestovních vozů na Salzburgringu. S kamarádem jsme večer po trénincích přelezli pár plotů a dostali se tak ilegálně do depa jezdců. Zatímco „velká jména“ jako Cecotto, Quester, Berger, Lombardiová nebo Walkinshaw již asi byli v hotelu, makali Vojtěch s Engem společně s mechaniky týmu MTZ na jejich bavorákovi. Zisk autogramů rychlé české dvojice a krátký rozhovor o tom, kde se tady beru a jak to, že umím česky, tedy nebyl problémem.

Časy se pádem komunismu změnily a brzy po převratu již nebyl mezinárodní automobilový sport něčím tak zvláštním, jako ještě v mých školních letech. Důsledkem toho zájem široké veřejnosti opadl. Když se tedy na scéně německé Formule Ford objevil mladý Tomáš Enge, zaregistovali to jen insideři.

Břetislav se svému synkovi pochopitelně snažil pomoci kde se jen dalo a na závody ho často doprovázel i později, když talentovaný fílius postoupil přes formuli 3 do formule 3000. Ve formuli Ford jsem s Tomášem závodil, o F3 a F3000 jsem pak psal, takže jsme se se “Švédem” občas vídali.  

Z mého pohledu je zajímavá malá historka z depa jezdců na Salzburgringu z roku 1997. Soutěžil jsem tam s mou formulkou Ford a Tomáš, který již postoupil do F3, se přijel s tátou také podívat, protože testovali na stejném okruhu o den později společně s kolegou Nickem Heidfeldem za tým Bertrama Schäfera. Už skutečnost, že se u mě na chvilku „na kus řeči“ zastavili, byla sama o sobě senzací.

Vál při tom vítr a když jsme se bavili, tak hrozilo, že mi uletí stan (“headquarter mé stáje“ o rozměrech 3x3m). A tak se zrodila situace, za které hrdina mého dětství „Břetislav Enge, zvaný Švéd“ držel altánek na jedné a budoucí pilot F1 a Indy 500 na druhé straně. Pro mě skutečně nezapomenutelný moment…

Když pak Tomáš na stejném okruhu o něco později s formulí 3 závodil, tak jsem samozřejmě (bydlím nedaleko) jeho snažení opět zažil po boku Švéda. Týmový kolega Heidfeld tehdy pravidelně demoloval konkurenci, tentokrát ale mladý Enge poprvé dokázal držet jeho tempo a společně ujeli ostatním.

Břetislavovo spokojený pohled na situaci za dlouhou rovinkou ve Fahrerlagerkurve a komentář „Teď Tomáš (Pierra) Kaffra pěkně natáh“ vešel tak nějak do našeho rodinného folklóru: Když se mi od té doby někdy podařilo předjet někoho, kdo byl ještě pomalejší, než já (což se nestávalo často), tak to brácha vždycky komentoval oním „Švédovým“ „Toho Kaffra jsi pěkně natáh…“

Roku 1999 Antonín Charouz umožnil Tomášovi angažmá v belgickém týmu WRT formule 3000: V zasvěcených motoristických kruzích to bylo senzací, s veřejností v Čechách něco takového ale už „nazamávalo“. A tak jsme při zahájení sezony Tomášovi drželi palce v Imole jen já, jeho rodiče a začínající mladý fotograf Jirka Křenek.

Páteční kvalifikace této třídy ani v Itálii diváky nezajímala – když dojela F1, tak šli domů. Na tribuně u paddocku F3000 mezi zatáčkou Rivazza a brzdnou zónou šikany Variante Bassa jsem tedy stál jen s Engeovými, zatímco Křenek někde na trati fotil.

Obří televizní obrazovky, smartphony, nebo nějaké jiné zdroje elektronických  informací o právě dosažených časech tehdy ještě neexistovaly, proto mě ohromilo, že „Švéd“ i bez elektronické časomíry poznal, že je zle.

O 26 míst na startu tehdy zápolilo 41 (!) jezdců a zkušenému Engemu seniorovi stačilo vidět oněch asi jen 300m trati, aby zjistil, že „Tomášovi a kolegovi Saelensovi auta vůbec nesedí na trati. Jsou příliš pomalí. Tohle nebude stačit…“. A měl pravdu! Imola (a vlastně i celá následující sezona) byla propadákem: Tomáš se nekvalifikoval, což jeho zkušený táta dokázal správně odhanout bez stopek – pouhým okem!

Napadá mě, že mne se Břetislavem v jistém směru asi pojil společný způsob humoru. Není to tedy nic, nač by člověk mohl být pyšný: Připadá nám prostě „k umlácení“, když někdo zakopne, nebo dokonce upadne. Stejného roku jsme spolu na A1-Ringu (dnes Red Bull Ring) sledovali z kluzké travnaté stráně trénink F1 a když jsem se při sestupu vymáznul, tak se Švéd mohl popukat smíchy.

Naprosto jsem jeho veselí chápal… Toho dne pršelo i odpoledne, když se jela kvalifikace F3000. Lilo tak silně, že byla session několikrát posunuta. Fandové už všichni šli domů a na tehdy ještě dřevěné tribuně nad první zatáčkou jsme zbyli se Švédem a nějakým děvčetem z Charouzova PR-oddělení sami. Bez deštníku, bez střechy nad hlavou a po hodinách čekání na pokračování kvalifikace jsem promokl až na kůži. Za takových podmínek časem člověku i v létě začnou cvakat zuby – nepamatuji, že bych se (mimo Spa roku 1987) na závodech někdy tak roztřásl zimou.

„Švéd“ byl sice zimě navyklý seveřan (tedy alespoň ze severu Čech) a trochu lépe vybaven, i on ale jistě byl rád, když jsme to tam za soumraku mohli zabalit a jít do tepla.

Naposledy jsme se Engem seniorem viděli při premiéře německé ADAC-Masters v Mostě roku 2018. Tomáš tam koordinoval nasazení týmu Reiter Engineering v závodě GT3 a vůbec se jednalo o velký podnik českého sportu. Prominence tedy nesměla chybět…     

Smrt mého hrdiny mne překvapila a silně se mě dotkla, zvláště v ohledu na jeho věk. Rychlá kola se ovšem točí dál a všichni (i když asi neopodstatněně) doufáme, že se roku 2021 do našeho sportu vrátí normalita. Jen to, že bych si při vstupu do paddocku v duchu mohl říct „Hele, je tu i Břetislav Enge, zvaný Švéd“ se už nikdy nestane…


 

 

 

V časopisu Grand Prix Sport z roku 1977 se na čtenáře usmíval „Břetislav Enge, zvaný Švéd“ (napravo). Dle informací v článku se nedávno oženil a v jídle si nevybíral…

 

 

Krátce před prvním setkáním v paddocku: Enge honí roku 1985 po Salzburgringu tovární BMW Dietera Questera.

 

 

Zisk autogramů obou českých borců nebylo problémem. Jen se dostat v Salzburgu do paddocku…

 

 

Salzburgring roku 1997: Tomáš ještě drží stan, Břetislav se napravo něčemu směje (ne, neupadl jsem - stojím zády ke kameře).

 

 

Enge senior doprovázel svého syna, kdy mohl. Zde stojí vedle Bertrama Schäfera, Tomáše a Pierra Kaffera na před-startu formule 3 na Norisringu roku 1998.

 

 

Při kvalifikaci na A1-Ringu lilo jako z konve a na tribuně zůstali jen tři skalní fandové…

 

 

 

Fotka z posledního setkání: Most roku 2018.

 

 

 

 Text a foto: Roman Klemm

Další články

Komentáře