Téměř mistr, jistý milionář. Eddie Irvine a jeho druhý život po F1

Eddie Irvine to v roce 1999 nedotáhl k titulu, ale díky byznysu z něj dnes je jeden z nejbohatších bývalých pilotů formule 1.

Když má dnes (10. 11.) Eddie Irvine šedesát, pořád vypadá jako někdo, kdo si ten život docela dobře zařídil. V šampionátu formule 1 byl „jen“ vicemistrem světa, věčnou dvojkou u Michaela Schumachera. Zato v běžném životě si titul šampiona už dávno vystřílel. Ne rychlostí na trati, ale chladným byznysem s nemovitostmi.

Jeho cesta mezi elitu začala divoce. Při debutu v Suzuce 1993 se neuklonil ani Ayrtonu Sennovi, vrátil se zpátky do lídrova kola a Brazilec byl tak vytočený, že za ním po závodě přišel a srazil ho pěstí. Z nenápadného Irova kluka byl přes noc rebel, kterému se říkalo „Irv the Swerve“, tedy „Irvine, co se s nikým nemaže“. Brzy bylo jasné, že se toho na trati nebojí – a že umí být nepříjemný i hvězdám.

Po letech u Jordanu ho přetáhlo Ferrari. Tam přijel jako jasná dvojka. Schumacher byl středem vesmíru a Irvine to nikdy nepopíral. Naopak, mluvil o Němci s respektem a obdivem, později řekl, že Schumi je tak dobrý, až je „zlomový“ a spolupráce s ním vysává síly. Přesto se v červeném monopostu postupně posouval dopředu, bral podia a v roce 1998 skončil v šampionátu čtvrtý.

Pak přišla sezona, která ho navždy zařadila do historie. V roce 1999 si Schumacher v Silverstonu zlomil nohu a Ferrari najednou nemělo nikoho, kdo by dotáhl titul. Role lídra připadla právě Irvinovi. Vyhrál v Austrálii, pak v Rakousku, Německu i v Malajsii a dvě Velké ceny před koncem vedl pořadí mistrovství světa. V Itálii a v Evropě ale přišly chyby týmu, zpackaná zastávka v boxech, taktické tápání. V Suzuce pak Mika Häkkinen obhájil titul, Irvine prohrál o pouhé dva body. Dodnes se o něm mluví jako o muži, který „nedodělal práci za Schumachera“.

Irvine to bere jinak. Nikdy ze sebe nedělal nedoceněného génia. Věděl, že není nejrychlejší jezdec své generace, a otevřeně říkal, že jeho úkolem u Ferrari byla podpora jedničky. Když dostal šanci útočit na titul, byl blízko, ale nevyšlo to. Pro fanoušky to byl skoro pohádkový příběh outsidera, který málem přepsal pořadí světa – a možná i proto na něj nezapomněli.

Po přestupu do Jaguaru už žádná podobná možnost nepřišla. Vůz byl pomalý, tým se hledal a Irvine přidal „jen“ dvě podia. Po sezoně 2002 z formule 1 odešel. Na rozdíl od mnoha kolegů ale nemusel řešit existenční otázky. Milionářem byl totiž dávno předtím, než poprvé sedl do monopostu F1.

První větší peníze, které vydělal v juniorských sériích, investoval do bytů a domů. Když přišly výplaty z F1, jen zrychlil tempo. Postupně vybudoval rozsáhlé portfolio desítek nemovitostí po světě a ještě během kariéry patřil mezi nejbohatší lidi Severního Irska. Odhady jeho majetku se v různých obdobích pohybovaly kolem 160 milionů liber – a velkou část tvoří právě reality. K tomu přidal ve své domovině sportovní areál Eddie Irvine Sports v Bangoru s halovými sporty a motokárami, další projekty má v Británii i v USA.

Zvenku to vypadá jako život playboye: jachty, rychlá auta, slavné přítelkyně, večírky s piloty Ferrari. Irvine ale tvrdí, že většinu času tráví prací. A s typickou směsí sebeironie a sebevědomí jednou prohlásil: „Kdybych nebyl já, chtěl bych být já.“ V té větě je vlastně celý – vědomí, že nedosáhl na titul mistra světa, ale taky jistota, že ze svých možností vytěžil maximum a možná ještě něco navíc.

Šedesátiletý Irvine tak dnes zůstává zvláštním symbolem. Jezdec, který prohrál největší životní šanci o dva body, ale místo hořkosti ji proměnil v motivaci. Nedodělal práci za Schumachera, zato dokonale dodělal práci za sebe: rychlost na trati vyměnil za rychlé rozhodování v byznysu a z druhého pilota se stal první liga mezi bývalými závodníky – aspoň co se majetku a svobody týče.

Foto: Ferrari a Newspress

Fotogalerie

Autor

Radek Vičík

Sportovní redaktor online deníku Aktuálně.cz a externí spolupracovník redakcí motormix.cz a ceskeokruhy.cz je jedním z nejlepších českých motoristických novinářů. Motorsportu propadl už v dětství a věnuje se mu velkou část své novinářské kariéry.