První stunt rider v cíli Dakaru: Málem bylo po všem, říká Peschel v upřímném rozhovoru

Úprk z dun před tmou, roadbook, který se neotáčel a také nepříjemná nehoda 30 kilometrů před cílem. To vše zažil na letošní Rallye Dakar Adam Peschel předtím, než se stal prvním stunt riderem, kterému se podařilo tento náročný závod dokončit. Nyní ale hledá důvod proč pokračovat. O tom všem se rozpovídal v našem upřímném rozhovoru.

Adame, svou první Rallye Dakar jste dokončil na 44. místě celkově. Kromě toho jste byl čtvrtým nejlepším nováčkem mezi motorkáři. Jste spokojen?

Ano. Mohlo to ale být o chloupek lepší nebýt poslední šotolinové etapy, kde jsem to hrozně zapinkal (směje se - pozn. red.). To už tak ale je. Jednou se daří, jednou nedaří. Člověk musí být spokojený a vděčný. A já jsem.

Na Rallye Dakar jste se dlouho připravoval, mimo jiné startem na Marocké rallye. Našlo se přesto něco, co vás v průběhu samotného Dakaru překvapilo?

Myslím si, že pokud se na to někdo chystá poprvé, tak si nedokáže naplno představit, jaké to doopravdy je, dokud to nezažije. Žádná příprava nemůže být dostatečná, všechny představy se vždy budou rozcházet s realitou. Určitě mě tedy některé věci překvapily. Nejvíce charakter terénu a také porce kilometrů. Kilometry, stylem ježdění i terénem tomu sice bylo Maroko nejblíže, přesto to ale nebylo ono. Nedalo se to srovnat.

Začátek Rallye Dakar letos byl pro všechny dost náročný. Součástí první poloviny bylo dvoudenní Chrono48 i maratonská etapa. Někteří jezdci dokonce říkali, že šlo o nejnáročnější Dakar, který se kdy v Saúdské Arábii jel. Vyjet hned při druhém ostrém soutěžním dni do Chrono48 muselo být pro vás jako pro nováčka celkem šílené. Je to tak?

Je. Názory jezdců jsou různé. Podle některých se o posledním Dakaru vždy říká, že byl ten nejtěžší. Mnoho lidí také na tiskové konferenci řeklo, že to tak úplně nebylo a že zas tak extrémně těžký nebyl. Mezi motorkáři to ale po první půlce říkal každý, kdo se Dakaru účastní déle než pět let. Jan Brabec, David Pabiška i Milan Engel. Ti tvrdili, že to, co nasázeli do první půlky, bylo ohromné. Bylo to vidět. Před volným dnem odpadala řada jezdců. Troufnu si říct, že minimálně pro motorkáře byla první půlka pořádná nálož. Já to nemám s čím srovnat, ale zkušenější kluci to říkají. Něco na tom proto asi bude.

Dva nebo tři roky zpět se objevovaly stížnosti, že Dakar už může jet úplně každý a že je to jednoduché. Teď ale slýchám, že se ho David Castera (ředitel závodu - pozn. red.) snaží dělat stále těžší a těžší a že letos to zabil úplně tou první částí, kam nasázel dvě náročné etapy pro tělo i techniku. Nikdo nemohl opravovat a kdo motorku rozbil, tak byl v prdeli. Museli jste se proto k motorce chovat s citem. Bylo to vidět na výsledcích. Střelci, kteří toto neřešili, se tlačili dopředu. Naopak ti, kteří techniku chtěli šetřit, se propadali.

Někteří jezdci nebyli letos z Chrono48 nadšení. Například dvojnásobný vítěz Dakaru Ricky Brabec po jedné z etap uvedl, že Chrono48 bylo zbytečné a jenom zabilo závod. Jak se na to koukáte vy? Jste spíše příznivcem tohoto formátu? Nebo by podle vás měli organizátoři do budoucna v tomto směru spíše ubrat?

To je těžká otázka. Na jednu stranu to hned po startu může prověřit účastníky, jak jsou připraveni a také jejich taktiku. Na druhou stranu to ale také může rozsekat techniku i jezdce, kteří se mohou vyčerpat a pak kvůli tomu udělají chyby. To se může stát ve vteřině. Nakonec to může dopadnout tak, že polovina špičkových jezdců bude chybět.

Názory jsou různé. Já osobně nechci říct, že se mi to líbilo, ale přišlo mi to jako brutální výzva. Zdolat něco takového, to byla satisfakce. Když jste věděli, že máte za sebou Chrono48 i maratonskou etapu, tak to byl skvělý pocit. Každý se ale také zlobil, že druhá půlka se strašně rychle svezla a odsýpala. Začátek byl náročný a bolestivý, proto se táhnul. Druhá půlka ale utíkala. Etapy sice byly náročné a dlouhé, ale utíkalo to.

Chrono48 se letos jelo podruhé. Když byl v roce 2024 zaveden, někteří vtipkovali, že by se do budoucna mohlo připravit i Chrono72, tedy třídenní etapa. Je podle vás něco takového už příliš extrémní, nebo by podle vás mohl být i tento formát reálný?

Myslím si, že by mohl. Akorát by se muselo změnit tempo. Když to řeknu jako člověk, který jel Dakar zatím jenom jednou a nemá s tím tolik zkušeností, tak si myslím, že by to bylo i zajímavější na promíchání startovního pole. Každý bude jinak šetřit pneumatiky a hlavně techniku. Kluci, kteří jedou pekelné tempo, přijedou, mají podvozek úplně vyjetý, motorka je zkrátka dolámaná a na odpis. Pak to ale dají dohromady a ráno vyjíždějí s novou motorkou.

Kdyby se jelo tři dny na stejné motorce a na stejných gumách, tak to už nebude takový ryzí motokros. Bude v tom více taktiky, pojede se trochu konstantní tempo a možná by to míchalo kartami v pořadí. Také si myslím, že to byl i návrat k původní dakarské myšlence dobrodružství a vytrvalosti než nějaká ostrá střelba, která už občas připomíná road racing. Když jedete 100 kilometrů 150 km/h, tak to tak někdy zkrátka vypadá. Podle mě by to nebylo úplně marné.

Já bych se toho asi nebál a přišlo by mi to zajímavé. Určitě by to ale bylo dost náročné. Už i dva dny jsou náročné a toto by bylo ještě více. Ale kam jinam tu soutěž dál posouvat? Třeba do takových typů etap. Podle mě to vůbec není zlý nápad.

 I špička by musela spát v zimě ve stanu, neměla by fyzioterapeuta, karavan a ostatní zázemí. Na některé kluky by mohlo dopadnout i to, že by neměli tu super teplou večeři, ale museli by to tam mastit sami. První noc to přežijí, ale tu druhou už by je to mohlo trápit. Něco takového může vést třeba ke ztrátě koncentrace.

Letošní Dakar jste absolvoval s týmem Fesh Fesh. Tato stáj se soustředila především na kamiony a vy jste už před Dakarem počítal s tím, že vzhledem k rozdílnému harmonogramu a logistice obou kategorií si občas budete muset poradit sám bez technického zázemí. Docházelo k takovým situacím?

Ne. Měli jsme vlastní dodávku. Počítalo se s tím, že se to bude logisticky rozcházet a že budeme muset být trochu nezávislí. Měli jsme vlastní kompresor, vlastní centrálu, vlastní nářadí, které bylo potřeba, i když v malém. Když docházelo k velkým přesunům a servisní kamiony přijížděly pozdě, tak kluci, kteří byli se mnou, už měli malé depo postaveno a mohli jsme začít pracovat.

Za mě to vůbec nebyl problém. Ani hlavní manažer Fesh Fesh neměl problém. Naopak říkal, že vše fungovalo skvěle a že nečekal takovou harmonii. Ani jednou se nestalo, že by někdo nemohl pracovat, protože na někoho čekal nebo protože někdo nedojel tam, kam dojet měl. Žádný takový problém jsme neřešili.

Fesh Fesh měl kdysi zkušenost s Honzou Veselým, který s nimi také jel Dakar na motorce. Tehdy to ale bylo složité a když jsem za nimi s takovou myšlenkou přišel já, tak byli spíše chladní. Moc se jim do toho nechtělo. Teď si to ale pochvalují, protože to fungovalo skvěle. Celou dobu jsme s nimi byli i v depu. Byli jsme proto úplně odstrčení od motorkářů. Když bylo potřeba s něčím poradit nebo nám chyběl díl, tak jsme za nimi šli nebo dojeli do části, kde jsou motorkáři. Tam se to vyřešilo a dojeli jsme zpátky.

Na Dakaru potkávají i ty nejlepší motorkáře pády. Ani vám se to letos nevyhnulo.

Bylo jich dost. Na sociálních sítích jsem to vše popisoval na rovinu tak, jak to bylo. Nic jsem netajil a nepřemýšlel jsem, jak to bude znít. Bohužel se to stalo. Jsou to věci, se kterými jsem neměl zkušenosti. Snažil jsem se to dohánět vytrvalostí, rychlostí a hlavně tím, že i když se něco stalo, tak jsem se nebál a jel jsem dál. Měl jsem toho o dost víc než ostatní. Ale to k tomu patří, musel jsem si to odpadat.

Jeden dramatický moment jste zažil i v poslední etapě. Tam vás zachránil až David Pabiška.

Ano. Jeli jsme 70 kilometrů přejezd, pak asi 60 ostrých kilometrů. Startovali jsme v patnáctičlenných skupinkách. Ti poslední vyjížděli jako první. Já vyjížděl asi v půlce, právě i s Davidem Pabiškou. Vystartovali jsme, pak jsem jel asi 25 kilometrů. Jelo se přes hliněnou fesh feshovou planinu, která mohla mít klidně i dva kilometry. Pak 200 nebo 300 metrů lehkých dun, maximálně do 10 metrů výšky, pak zase planina. To bylo v kostce prvních 25 kilometrů.

Na konci první planiny musel být nějaký výmol nebo díra. Podle Davida jsme tam jeli asi 150 km/h. Na videu je vidět, že já těsně předtím, než mě to vystřelilo, trochu ubral plyn, takže jsem mohl jet asi 130. Vysadilo mě to a pak už nevím nic. Až z toho videa jsme zjistili, co všechno se dělo a jak dlouho jsem tam ležel. Ani dalších pět kilometrů si nepamatuji. Pak už si to vybavuji asi od 30. kilometru. Ztratil jsem tam asi 20 minut, takže mě dojížděli i ty nejrychlejší skupiny. Nakonec mě předjeli a do cíle jsem dojel úplně poslední. Ale docvakl jsem to.

Odjeli jsme 7 000 kilometrů a já těch posledních 30 málem nedal. Bylo to vlastně štěstí. Mohlo se mi to stát v první etapě a mohlo se to stát komukoli. Stejným způsobem havaroval Tosha Schareina. Raz dva si můžete v takové situaci zlomit klíční kost, stehenní kost nebo navigační věž. Mohla se stát spousta věcí, ale nestalo se nic z toho a dojeli jsme. Představa, že bychom třicet kilometrů před cílem odstoupili po tak dlouhé cestě, je děsivá. Ale mohlo by se to stát.

David Pabiška říkal, že nikdy neviděl motorku rotovat tak jako tu mojí. Jak motorka spadla, dostala kopanec do podsedlovky a tím, jak se odrazila, chytla rotaci. Napočítali jsme, že měla ve vzduchu čtyři kotrmelce. Říkal, že nikdy neviděl tak vysoko letět motorku. Myslel si, že je po mně. Jel asi 200 metrů za mnou, takže všechno viděl. Díky tomu, že tam byl, tak zastavil a pomohl mi.

Člověk za to musí být vděčný. Mohlo se stát cokoli a mohlo být opravdu po všem. Sice jsem to rozsekal, ale odešel jsem po svých a ještě jsem to dojel. Děkuji Bohu a také Davidovi za to, že mě otřepal. Já to nevěděl ani po příjezdu do cíle. Vše jsme zjistili až ze zapnuté GoPro kamery.

I díky tomu jste se stal prvním stunt riderem, který dokončil Rallye Dakar.

Je to úspěch pro mě osobně, ale také pro náš sport. Ten není tolik mediálně známý a nemá takovou podporu. Třeba mu to trochu pomůže. Byl jsem tomuto sportu vždy věrný a díky tomu, co dělám, jsem se dostal tam, kde jsem. Musím být za ten sport vděčný. Není to díky motokrosu, ale díky stunt ridingu. Já mu to musím vrátit tím, že se mi to povedlo a ve světě se teď může říct, že kluci z tohoto oboru jsou schopni udělat i něco jiného a jsou schopni dojet Dakar. Díky tomu se o nás možná bude o trochu více vědět a celé komunitě to může pomoci.

Mně, Jardovi a Kubovi se ale splnil sen v tom, že my jsme byli ti první. A všichni si to budou pamatovat, stejně jako si budou pamatovat James Hilliera z road racingu, Libora Podmola z freestyle motokrosu nebo Danila Petrucciho z MotoGP. Každý z jiného oboru se tam nějak zapsal a my teď patříme mezi ně a už nám to nikdo nemůže vzít. Byli jsme ti první, kteří to dokončili. Je jedno na kolikátém místě, šlo spíš o to, abychom tento boj dotáhli do konce.

Řada jezdců měla problémy s tím, že jim během etapy přestal fungovat roadbook. To mělo za následek, že ještě během etapy dostávali od pořadatelů nový nebo se jim také odpouštěly penalizace za neprojetí waypointů. Měl jste tyto potíže i vy?

Měl jsem s tím problém. Ne ale ten, že by roadbook nefungoval. Mně se přestaly otáčet jeho strany. Už se mi to jednou stalo v Maroku, takže jsem věděl, o co jde. Za jízdy jsem rychle zastavil, přepnul do režimu touch screen a za jízdy jsem na něj musel ťukat, aby se otáčel. To byla totální debilita. Dvakrát jsem kvůli tomu spadl a pak jsem s tím přestal. Zbytek etapy jsem jel podle stop a nebo jsem se chytl nějakého jezdce. Poslední kilometry mě shodou okolností táhl opět David Pabiška.

Ty problémy jsem zažil, ale nejdříve jsem netušil, že se to děje více lidem. Po dojezdu jsem se dozvěděl, že spousta lidí přišla s tím, že jim nefungoval roadbook a oni jim poté nějakým koeficientem odečítali třeba 10 minut. Martin Michek a další mi ale tvrdili, že spousta jezdců si něco takového vymyslelo. Nevím, nakolik je tato informace ověřená a nakolik pořadatelé dokažou zjistit, jestli roadbook opravdu nefungoval.

Také by mě zajímalo, co to znamená, že nefungoval. Jestli se jim vypnul nebo se jim jenom neotáčel. Chtěl bych znát tu definici. Otázkou je, jaké měli ostatní problémy. Každopádně mi roadbook také měnili. Pak už se nic nestalo.

K tomu se váže jedna zajímavost. Na technických přejímkách byl nový předpis. Museli jste umět vypnout světlo při běžícím motoru, což všechny modely KTM, Husqvarny nebo Gas Gasu standardně neměli. Každý proto musel rozebrat malý kolébkový vypínač, vyříznout z toho hranku, aby bylo možné dát vypínač do třetí polohy a vypnout tak světlo. V Maroku to tak být nemuselo, ale na Dakaru to byla novinka. Zjistilo se totiž, že LEDka na světle ruší nějakým způsobem signál příjmu dat na navigaci. Je otázka, jestli to nemůže souviset.

Možná si někteří zapomněli vypnout světlo před startem etapy. Na přejezdu jsme sice mohli jet se zapnutým světlem, ale nakázali nám, že celou ostrou etapu musíme jet s vypnutým světlem. Na přejezdu jsme ho mohli zase zapnout. Zajímalo by mě, jestli to opravdu hrálo tak velkou roli a jestli právě toto nemohl být ten problém, proč roadbooky nefungovaly.

Například Jiří Brož dojížděl maratonskou etapu po technických problémech za tmy v hustém provozu aut a kamionů. Stalo se i vám něco takového?

Skoro. Bylo to v nejdelší jednodenní etapě. Asi 150 kilometrů před koncem jsem tam jeden waypoint nechal. Pamatoval jsem si totiž situaci, kdy někteří kluci zůstali stát v dunách. Myslel jsem na to a řekl jsem si, že na to kašlu. Sice dostanu penalizaci 15 minut, ale já bych ho musel hledat minimálně 20 minut a ty by mi pak mohly chybět.

Viděl jsem, jak slunce padá a jak se blíží k horizontu. Odhadl jsem, že mám maximálně 45 minut, pak zapadne a já tu někde zahučím. Nebo budu muset jet v dunách tak pomalu, že ta ztráta bude ještě větší. Řekl jsem si, že na to kašlu, nechal jsem tam ten bod a pak jsem topil, abych se dostal pryč z dun a dojel za šera.

S Jirkou Brožem jsme hodně komunikovali. Také tam byl poprvé a také přicházel z jiného oboru - z okruhů. Trochu jsme si tam některé věci vytrpěli společně. Vím, že dojížděl za tmy a říkal, že to bylo strašné. Nadával.

Rallye Dakar pro vás byl především osobní výzvou, na jejímž konci jste se chtěl stát prvním stunt riderem, který tuto soutěž dokončí. To se vám povedlo. Takže se nabízí otázka - co teď? Jsou pro vás dálkové rallye nyní uzavřenou kapitolou nebo se chcete na Dakar v budoucnu ještě vrátit?

Nechci říct ano, nebo ne. Jak se lidově říká, trochu bych si nasral do huby. Proto říkám jednoduchou věc - pokud mám přesvědčení, proč chci danou věc dělat, jsem pevný v kramflecích a jsem o tom vnitřně přesvědčen, tak ano. Ale prvně musím vědět proč. Musím znát vlastní důvod, kterému věřím. Nejsou to lidé, nejsou to peníze a není to ani vylepšení umístění. Motivace musí být úplně někde jinde -  v hloubce. Teď jsem ji měl. Když se mi v poslední etapě přihodila nehoda, tak jsem do cíle dojel právě z toho důvodu, že jsem věděl, proč musím dojet. Byl jsem o tom vnitřně přesvědčený.

Teď tu motivaci nemám. Nevím, proč bych do toho měl jít znovu. Pokud bych ho našel a něco by mě přesvědčilo, tak neříkám ne. Ale teď ho nevidím. Myslím si, že spousta lidí jede na Dakar jenom kvůli výsledku nebo kvůli tomu, že mají podepsanou smlovu a tak musejí. Spousta takových příběhů ale podle mě končí blbě. Nejsou o tom vnitřně přesvědčení, nemají vůli zakousnout se, když je to potřeba a nemají potřebnou koncentraci, protože je to doopravdy od srdce vlastně nebaví. Potom to třeba vzdají. Jedou tam jen kvůli tomu, že by měli nebo že to někdo chce.

Věřte, že takoví lidé tam jsou. Ne že by jeli vyloženě z donucení, ale nevidí to úplně tak, jak by měli. Přitom nepříjemných situací je na Dakaru hodně. A právě v nich musíte vědět proč a kousnout se. Když budu vědět proč, tak bych se tomu nebránil. Ale teď to nevím.

Co třeba kategorie Original by Motul bez asistence? Už před Dakarem jste říkal, že je to pro vás takový vrchol samostatnosti. Nemůže tedy právě toto být třeba vaše další meta?

Ano. To může být jedna z věcí. Něco takového je ale opravdu tvrdé. Na druhou stranu jsem ale pochopil a poznal jednu věc, ve které je excelentní David Pabiška - rytmus. Rytmus, jak jede etapu, ale hlavně rytmus po příjezdu do depa. Ten kluk má vždy všechno hotové jako první. Je to neuvěřitelné. Je to tak proto, že v tom má systém. Přijede a když má hlad, jde se prvně najíst, protože ví, že když bude dobře najedený, tak bude smysluplně přemýšlet a bude se mu dobře pracovat. Udělá si proto rychle servis motorky a pak když přijde čas, jde spát.

Když například přední pneumatika vypadá tak, že ještě něco vydrží, raději půjde dříve spát, bude pozorný druhý den a pojede na o něco horší pneumatice, než aby se zabýval tím, že bude dvě hodiny měnit pneumatiku a byl pak ráno nevyspalý a někde to vysypal.

V této kategorii je důležitý rytmus a pravidelnost úkonů, které člověk dělá hned po příjezdu. Je potřeba mít v tom řád, aby se pak neztratil v čase. Pak to může být hratelné. Na to ale člověk potřebuje zkušenosti. Můj názor je, že by člověk měl odjet minimálně dva Dakary s asistencí a maličko přemýšlet nad tím, jak věci dělat, až na to bude sám. To jsem vypozoroval.

Foto: Adam Special Peschel via Facebook, Fesh Fesh