Herec David Matásek jinak: Hrát závodníka by mě bavilo, s Vespou chci jet až do Maroka

Známe ho především jako herce, mimo natáčecí plac je ale také nadšeným motorkářem. Před několika lety propadl skútrům Vespa a po velké výpravě do Itálie by se na jednom z nich rád vydal dokonce až do dalekého Maroka. Z motoristických filmů ho nadchli především Rivalové a kdyby dostal nabídku na roli závodníka, šel by do toho. O tom všem se David Matásek rozpovídal v rozhovoru pro portál MotorMix.cz.

Davide, veřejnost vás zná především jako herce. Ale co třeba vy a motorsport?

V televizi se na něj samozřejmě dívám. Musím se přiznat, že kromě nějakého trialu nebo krosu jsem neviděl naživo nic, ale nějakým způsobem mě to fascinuje. Jinak jsem motorkář, ale tak nějak z leknutí. Když skončila moje hudební kariéra, tak jsem prodal kytaru a za to jsem si koupil kolo. Pak jsem deset let jezdil po Praze na kole. Považoval jsem to za dobrou výplň času. Člověk si u toho vyčistil hlavu, když jel z divadla nebo do divadla. Ale víte, jak to je s cyklisty v Praze.

Vím a rozumím.

To je lovná zvěř. Nás nenávidí úplně všichni. Musím říct, že pro kolegy v jedné stopě mám pořád pochopení. Praha není úplně ideální. Je to kaňon a když zrovna nejedete podél Vltavy, tak musíte křižovat z kopce do kopce. To je šílené. Měl jsem hrozné pády na kole. Naštěstí všechny dopadly tak nějak rozumně, ale ve čtyřiceti jsem si řekl, že už to asi stačilo a koupil jsem si skútr. Ten mě nadchnul na dovolené. A řekl jsem si, že to by mohla být cesta, jak to v té Praze vyřešit.

Začalo to malými výlety. Koupil jsem si Vespu ET2 50. To byl vlastně můj první motocykl. Jako mládežník jsem samozřejmě na motocyklu jezdil, ale to bylo takové spíš na venkově a na černo. Neměl jsem papíry. Tady jsem si ale pořídil padesátku, na kterou jsem v té době papíry měl díky béčku. Pak jsem vstoupil do Vespa Clubu, protože mě zaujalo, že je možné se v takovém klubu sdružovat. Jeden z našich náčelníků, což byl Ital naturalizovaný v Česku, řekl, že musíme jet na nějaký pořádný výlet. Na sraz. A nejlepší sraz je v Itálii v Terstu, tak prý pojedeme tam.

Co vy na to?

My jsme mu na to řekli, že se zbláznil a že mezi Terstem a Prahou jsou Alpy. A on řekl – „no právě“. Takže jsme pochopili tu krásu toho putování. Dnes je hodně populární El Camino putování čili že člověk někam jede a po cestě přichází na to, kdo je a tak dále. Nacházíte v tom cestování sám sebe.

Potom přišla výjimka díky novému zákonu. Díky tomu jsem si koupil další Vespu, tentokrát stopětadvacítku. Do města je to nejlepší. Je to krátká motorka a je svižná. Všude se dostanete, všude zaparkujete a více méně se vás netýkají žádné zácpy ani žádná další omezení.

Po dost dlouhé době na Vespě na mě doráželi majitelé silnějších motorek a ptali se, kdy si i já pořídím velkou motorku. Takže jsem si ji pořídil také. V současné době proto mám pět různých veteránů Vesp. Začal jsem to sbírat, to vás prostě chytne. Moderní Vespy jsou moderní. Mají variátor a do města je to velice praktické. Ale toho ducha moc nemají, to buďme upřímní. Právě proto mě začaly zajímat staré Vespy.

Mám jednu z roku 1963, což je vtipné, protože je stejně stará jako já. Pak mám jednu z roku 1980 a poté máme se ženou další, novější. V rodině teď máme pět Vesp a když potřebujeme někam jet, tak jedeme všichni, každý na své.

To jsou Vespy. Ale zamluvil jste tu silnější motorku.

Pořídil jsem si Triumph Bonneville. Tím se kvalita cestování trochu změnila. Nemůžu říct, že to je lepší. Někdo mi vyčítá, že už nejsem věrný Vespě. Je to nesmysl, jezdím na ní pořád. Nedávno jsem byl na jednom ze svých veteránů ve Zlíně. V Rožnově pod Radhoštěm bylo veliké setkání všech skútrů bez rozdílu značek. Je to valašský skútr sraz, který tam dělá můj kamarád už patnáctým rokem. Takže jsem si řekl, že ho musím podpořit a jel jsem tam devět hodin (směje se – pozn. red.).

Byla to krásná cesta po malých silničkách. Každému to doporučuji. Můžete se kochat, můžete si myslet na své, dát si kafe nebo oběd, poznáte krajinu, poznáte jiné lidi. Myslím si, že právě poznávání lidí je na cestování to nejlepší. Zjistíte, že všude jsou lidé stejní a mají stejné problémy. My si tu sice na něco stěžujeme, ale chleba o dvou kůrkách je všude.

Pokud jde ale o Bonneville, to je samozřejmě trochu silnější motorka, trochu jinak stavěná. Platí tam trochu jiné fyzikální zákony a člověk se musí věnovat řízení malinko jinak. Chvíli mi trvalo, než jsem na to přišel, samozřejmě s pomocí kamarádů, protože jako samouk toho moc nezvládnete, spíš si zafixujete zlozvyky. Je proto dobré si nechat poradit.

Říkáte, že do Rožnova jste jel 9 hodin. V tom případě by mě zajímalo, jak dlouho vám trvala ta cesta do Itálie?

Do Terstu na sever to většinou jezdíme dva dny. Jinak ale jezdíme i delší trasy. Například si uděláme týden volno. Do Terstu se dá pohodlně za dva dny dojet. Je to asi 780 kilometrů. Mám ale dvě zkušenosti, kdy jsem to musel jet kvůli špatnému počasí celé nonstop. Je to 13 hodin v sedle Vespy. A je to strašné (směje se – pozn. red.).

Opravdu to prověřuje charakter. Jel jsem to pokaždé s kamarády, nejel jsem to úplně sám. Je to lepší jet ve dvou nebo ve třech. Je to takový trochu jiný druh zážitku. A můžu říct, že nepromok není nic jiného než název. Je to jen takové označení. Každý nepromok má své limity. Záleží na ceně a kvalitě, ale většinou je ten limit dvě nebo tři hodiny. Pak cítíte studené šimrání, za chvíli máte v klíně kaluž vody a pak už je to ztracené. Pak už vám to teče až do bot a protéká to. Vítr vám tam nažene vodu a je to.

Mám i tyto otřesné zážitky. Ale stejně na tom za dva dny sedíte zase a jedete dál.

Říkáte otřesné zážitky. Ale koneckonců pořád jsou to zážitky.

 Formativní. Přesně tak. Víte co, my jsme pořád v takovém relativním komfortu. Máme co jíst, pít, máme se fajn, i když si pořád na něco stěžujeme. Když pak ale musíte řešit zásadní otázky jako je zima, hlad, benzín, tak to je super. Je to formativní. Vyzkouší vás to, jestli opravdu za něco stojíte nebo ne.

Párkrát jsem zažil, že se mě velcí motorkáři na parkovištích nebo pumpách ptali, jak na tom můžu jezdit, proč si nekoupím něco silnějšího a tak dále. Když pak ale v Alpách potkáte skutečné nomády – chlapy, kteří jsou fakt zaprášení, mají kufry omlácené a olepené všemi vzpomínkami, kde všude byli, nebo když se nahoře na parkovišti na Glossglockneru potkáte se skutečnými motorkáři, tak ti k vám přijdou, podají vám ruku a řeknou vám „kámo, jsi tu s námi, jsi motorkář.“ 

Tam pochopíte, že jsme velká rodina a když se nedejbože něco posere, tak je vlastně jedno, na čem jste přijel. Tomu člověku ale můžete vlastně zachránit život, zavolat pomoc nebo ho nějak oživit. I to jsem zažil. Tam jsme si tak nějak všichni rovní.

Jak už jsem naznačil v úvodu, rád bych si s vámi v tomto rozhovoru povídal i o motorsportu. Mluvíte o tom, že máte rád na motorce dobrodružství a formativní zážitky. To tak trochu připomíná slavnou Rallye Dakar. Máte nějaký vztah i k této soutěži?

Ano, mám ji velice rád. Málo se to ví, ale Vespa se Dakaru dokonce zúčastnila. Bylo to někdy v osmdesátých letech.

Měla svou vlastní kategorii, protože jela s jiným motorem. Bylo to PX. Jeli tam Italové a Francouzi, kteří se toho účastnili. Tu svou kategorii vyhráli, protože tam byli jediní (směje se – pozn. red.). Ale dojeli to. V Pontedeře je Muzeum Enrica Piaggia a tato dakarská Vespa je tam vystavená. Člověk tam dobře vidí, co si ta chudinka musela prožít. Ale mě to fascinuje. V tomto světě prověřujeme charaktery a kvalitu strojů právě těmito závody.

Můj sen mimochodem je projet se jednou po okruhu, ať už v Brně nebo v Mostě. Nemusí to být někde v zahraničí. Tak jako každý herec má sen si v Aténách na Akropoli v amfiteátru říct pár veršů, tak já bych si chtěl na nějaké své motorce projet závodní okruh. Nemusí to být nějaká šílená závodní motorka, ale zkrátka projet si to a vidět tu trať zevnitř. Zvenku to vypadá, že ti kluci bojují jenom sami se sebou, ale na motorce ve skutečnosti bojujete i s fyzikou, vašimi možnostmi a možnostmi stroje. Na to se málo myslí.

Když si ale člověk projede zatáčku pod plným plynem, tak najednou zjistí, co tam panuje za fyziku, za odstředivou sílu a kinetickou energii. To všechno se tam sčítá. Jen tak bych si to chtěl projet.

To je podle mě reálné. Na těchto okruzích, které jste vyjmenoval, se konají nejenom závody, ale také různé track days, testovací dny nebo jiné akce.

Přesně tak. Do budoucna bych si to určitě chtěl projet.

K tomu ještě dodám, že Brno a Most jsou sice české okruhy, každý z nich je ale úplně jiný. Most je hodně technický, kdežto v Brně máte i dlouhé rovinky, táhlé zatáčky nebo stoupání.

 Určitě bych si to chtěl zkusit. Myslím si, že je to bezpečnější, než když se necháte v provozu strhnout k nějakému bezhlavému bláznění. Na to já moc nejsem a ani už na to nemám věk. Nikdy jsem na to ale nebyl. Na motorce mě nevzrušuje ani tak síla, rychlost nebo risk, ale spíše to putování. To cestování a poznávání nových krajin.

Na Vespě je jedna věc docela dobrá. Motorkáři mají takovou blbou pověst, že jsou to takoví testosteronoví magoři a že když někam přijedou, tak se zavírají slepice i ženy do bezpečí a tak dále. Vespa je ale takový stroj, který láme ledy. Když někam přijedete v Itálii, tak oni to mají jako svůj národní poklad. Dědečci za vámi vybíhají ze svých obchodů a volají „jo, tohle PX jsem přesně měl v osmdesátých letech a jako kluk jsem na tom jezdíval!“

Díky tomu můžete poznávat lidi. Můžete si s nimi i popovídat, pokud alespoň nějak zbytkově mluvíte italsky. Já jsem za dobu svého cestování už něco pochytil. Večer pomáhá i víno. Když si dáte večer s nimi sedmičku červeného, tak se rozmluvíte. To je samozřejmě vždy krásné.

Ale i nepřízeň počasí je v tomto dobrá. Když je všechno zalité sluncem, tak se na to tolik nevzpomíná jako na to utrpení. Občas si u toho s kamarády říkáme, proč jsme radši nezačali sbírat známky (směje se – pozn. red.).

Co ještě obdivuji, jsou závody na přírodních okruzích, například ostrov Man nebo Severní Irsko, kde se nedávno bohužel zabil Kamil Holán. Tyto lidi obdivuji neskutečně. To v televizi miluji úplně nejvíce. Možná jednou na ten Man opravdu dojedu a postavím se k té trati jako divák. Ta energie, která z toho jde, je neskutečná. Znám se s Veronikou Hankocyovou, která tam také jela, takže o tom teoreticky něco vím. Rád si o tom nechávám vyprávět.

Nevím, jestli je to pravda, ale kdysi jsem četl, že jste i fanouškem Valentina Rossiho. Je to tak?

Samozřejmě. Za prvé je to Ital a mně se líbí ta jeho energie. Ten jeho způsob jízdy byl naprosto jedinečný. V té anonymní mase strojů a kombinéz jste ho vždy stejně poznali. Ani nemusíte znát číslo 46. On měl takový svůj specifický styl, mně se to moc líbilo. Ta dravost k tomu patří. Ve sportu je cílem vyhrávat, takže je jasné, že lidé tomu podřídí úplně vše. Mně se líbilo, jak jezdil.

Také v zatáčce vždy sundával nohu ze stupačky.

Ano. To už okoukali a dneska už to dělá kdekdo.

Ale zpět na začátek našeho rozhovoru. Vy jste mi říkal, že kromě trialu nebo motokrosu jste žádný závod naživo neviděl. To znamená, že jste nikdy nebyl ani na MotoGP v Brně?

Nebyl. Moc mě to mrzí, že už jsem Valentina prošvihl. Vidět ho naživo, to by byl velký zážitek. Mám takové dva sportovní sny. Jeden je tento, druhý je jet do Manchesteru na United.

Na fotbal?

No (směje se – pozn. red.). To bych strašně chtěl. Já jsem Žižkovák, takže chodím na fotbal na Viktorku. Dal bych si ale i nějaké pořádné choreo, třeba zrovna v té Británii.

To věřím. Ale jenom doplním, že sen vidět Valentina Rossiho ještě nemusí být úplně ztracený. On sám už sice v MotoGP nejezdí, působí tam ale jeho tým VR46. A letos s ním byl v Brně i Valentino. A také závodí v autech. Letos jezdí s BMW GT World Challenge Europe, v minulosti závodil i ve 24 hodinách Le Mans. Takže i touto formou by se to dalo splnit.

To je jasné. Fyzická schránka není nesmrtelná, takže to opotřebení těch jezdců musí být úplně šílené. Spousta lidí si myslí, že se na tom stroji jenom vezete. Ona je to ale přitom zatracená makačka, když i jako amatérský jezdec pochopíte, co s tou motorkou můžete, a hlavně musíte dělat, abyste se neudřel nebo abyste jezdil bezpečně. Když tyto věci pochopíte nebo vám je někdo vysvětlí, je to veliká úleva a větší radost. Ten stroj vás poslouchá, neperete se s ním.

To jsou motorky. Ale zajímá vás například i F1?

To mě moc nebaví. Já celkově nejsem moc na auta. Auto beru jako spotřební věc. Formule 1 je samozřejmě něco jiného, mimo jiné se tam testují i nové materiály a je to také podívaná, sport. Auto ale považuji za prostředek, který slouží k tomu, abych se s rodinou dostal z bodu A do bodu B. Já jsem na bezpečnost hodně fixovaný. Stejně vás ale někdo může nabourat i když jezdíte jako anděl.

Zažil jsem to loni před Vánoci. Jel jsem po dálnici a ze strany do mě naprosto nepochopitelně narazil spící řidič. Jel jsem stokilometrovou rychlostí, byl to takový skleněný tunel. Dal jsem si na tempomatu stovku a najednou do mě z boku narazil. On se roztočil, protože se nás lekl. Bouchly airbagy. Auta už jsou ale dnes bezpečná, dokonce nám samo zavolalo pomoc (směje se – pozn. red). Ještě jsem dokázal vytáhnout mobil, ihned se vytočila asistence a už tam jeli hasiči a policisté.

Takže to v rámci možností dobře dopadlo.

Dopadlo to skvěle, to musím zaklepat. Ale víte co? Na motorce je na to člověk připraven. Myslí alespoň za čtyři lidi kolem sebe. Automobilisté si to často neuvědomují, ale jak jsme posazení výše, tak vidíme do těch jejich aut a vidíme, co se tam odehrává, například s mobilními telefony. Víme, jak jsou lidé při věci, když jsou v městském provozu nebo na dálnici. Je to šílené. Nechápu to. Auta dnes mají handsfree nebo další zařízení. Můžete komunikovat hlasově. Ale ne. Oni drží telefon a něco píší. Nechápu to.

Přesně tak. S tím souhlasím.

Co je tak důležitého, že musíte? Vždyť auto je zbraň. Můžete s ním někoho zabít a pak si to budete do smrti vyčítat. To vše kvůli nějaké blbosti. Je to každého věc, ale já si o tom myslím své. A pak je tu další věc, kterou mi motorkáři také oceňujeme. To je používání blinkrů a zrcátek. Myslím tím vědomé, nejenom letmý pohled ze zvyku.

Po městě jezdím celoročně. Jezdím opatrně. Lidé nás ale nevnímají. Mně přijde, že je to nějaká motocyklová slepota. Já nejezdím v šedivém oblečení na šedivé motorce, takže jsem vidět a svítím. Přesto se ti lidé na vás podívají a ten oční kontakt je vlastně nevědomý. Neproběhne.

Zůstaňme ještě u těch čtyř kol. Loni v kinech bodoval film F1, ve kterém ztvárnil hlavní roli Brad Pitt. Zajímalo by mě, co si jako herec o tom filmu myslíte a jestli vás bavil?

Zrovna tento film jsem neviděl. Ale viděl jsem ten film o Nikim Laudovi, jen si teď nemůžu vzpomenout na název.

Rivalové. Sezona 1976, boj o titul s Jamesem Huntem.

Ano. To byl výborný film. Dal nahlédnout malinko do zákulisí. Dvě významné osobnosti a každá z nich měla jiný přístup. Niki byl příšerný pedant a do toho James Hunt, divoch s rozevlátou hřívou. Bylo to moc zajímavé, samozřejmě i ten pohled do motorsportu.

Jako mládežník jsem viděl i film Grand Prix. Bylo to tady v Praze v kině Alfa. Bylo to velké širokoúhlé kino, jedno z mála v Praze. Vzpomínám si, jak jsme se všichni nakláněli do zatáček (směje se – pozn. red.). To byl vlastně první film, kdy ta kamera byla přidělána na ten závodní vůz a diváci s tím jezdcem skutečně závodili. To bylo fantastické, to byl krásný zážitek.

Máte rád ještě nějaké další filmy spojené s motorsportem? Když jste motorkář, tak zmíním, že letos v březnu měl premiéru španělsko-italský film Idolové.

Nemůžu říct, že bych to nějak pravidelně sledoval. Něco jiného jsou ale filmy, kde hrají hlavní role Vespy (směje se – pozn. red.). Třeba Prázdniny v Římě, které jsou profláklé. Pak třeba britská Quadrophenia. Přirovnal bych ji asi k Láskám jedné plavovlásky. Ta doba vzniku se kryje. Bylo to, když u nás v 60. letech přišla nová vlna.

Quadrophenia je film, který popisuje událost z roku 1964 v Brightonu, kdy se mods poprali s rockers. Všichni tam přijeli na motorkách a mods vyhráli. Mods jezdili na Lambrettách a na Vespách. Je tam i taková nepříliš hlubokomyslná lovestory. Zajímavé je, že v tom filmu hraje zpěvák Sting. Vidíte tam ozrcátkované a oreflektorované staré skútry. To je můj kultovní film, který trochu mapuje všechny ty stroje.

This Is England​. Quadrophenia​. Trainspotting​. Don't miss our British Youth Triple Bill on Friday 8th September. pic.twitter.com/AXIt07GPBj

— Film4 (@Film4) August 28, 2017

Když se znovu vrátím k filmu F1, tak je zajímavostí, že Brad Pitt a představitel hlavní vedlejší role Damson Idris při natáčení skutečně jezdili s monoposty po dráze. Sice se nevyužívaly skutečné vozy F1, ale pouze upravené F2, nic to ale nemění na tom, že do toho šli sami, bez kaskadérů. V českých podmínkách je samozřejmě nesmysl, že by se natáčel film o F1, ale čistě hypoteticky, cítil byste se na to zahrát si automobilového závodníka?

Určitě. Mentálně jsme připraveni hrát cokoli. Chirurgy nebo detektivy už si zahrál asi každý z herců. Pak jsou tu ale výzvy, a ty jsou od toho, aby se přijímaly a člověk se s nimi popasoval. Dlouho jsem se domníval, že správný herec zahraje všechno. Že mu to nějak připraví, posadí ho do kokpitu, za něj dají green screen a nachystají vše tak, aby to vypadalo, že jede rychle. Nebo vás třeba opravdu posadí do dvoumístné formule, nevím. Pak jsem ale jednou točil film o vodním pólu. A tam jsem pochopil, že herec nemůže zahrát všechno.

Když jsem se po minutě začal topit, tak jsem pochopil, že toto bude těžký oříšek. Nakonec se to natočilo. Neumím si ale představit, že by mě někdo posadil do formule a řekl „jeď“. Asi by to vyžadovalo zásadní tréninky. Člověk by musel překonat strach, nějaký pud sebezáchovy. Ale asi by mě to bavilo (směje se – pozn. red.). Já mám rád rychlost. Já se tu sice tvářím skoro jako morální maják, ale není to pravda. Já taky rád jezdím rychle (směje se – pozn. red.).

Máte pravdu, že Brad Pitt a Damson Idris koučink samozřejmě podstoupili. Na tom filmu se podílel i sedminásobný mistr světa F1 Lewis Hamilton. Brad Pitta to chytlo natolik, že po natáčení ještě otestoval i starší vůz týmu McLaren.

Jasně, spousta herců tomu propadla.

Třeba Keanu Reeves si nedávno s autem dokonce i zazávodil.

Jasně. Steve McQueen také jezdil závody. Byl to i výborný motorkář. Spousta herců tomu propadla a věnovala se tomu. Investovali do toho své peníze a závodili.

Není to tak dávno, co nastupoval v závodě 24 hodin Le Mans Patrick Dempsey.

Je to tak.

Ale vlastně ani v Česku by nemusel být film z prostředí motorsportu nereálný, co myslíte? Samozřejmě ne o F1 nebo MotoGP, ale už zde byly nějaké počiny i v minulosti. Třeba mě napadá Tacho s Danielem Landou, které je o rallye.

Vidíte, na Dana jsem zrovna zapomněl. On je závodnický multitalent. Do čeho si sedne, to mu jde. Párkrát jsme spolu jeli a nebylo mi z toho dobře (směje se – pozn. red.). Něco jiného je držet volant, jet a vědět, že to máte v rukou a pod nohama. Něco jiného je sedět vedle. To se vám ta silnice, která byla celkem průměrná, najednou zúží do takové pěšiny a stromy jsou najednou strašně blízko (směje se – pozn. red.). Skákal se mnou, jezdil do zatáček… no, nezabil mě, sedíme tady (směje se – pozn. red.). On to má po svém tátovi a baví ho to. Ale obdivuji ho.

To jste mi teď nahrál. Otec Daniela Landy Stanislav samozřejmě jezdil autokros. To je disciplína, ve které Češi patří dlouhodobě k největším velmocem.

Autokros je fenomén. Dříve to lidé bastlili různě po garážích. S dalším autokrosovým závodníkem Ivanem Polákem jsem strávil kus života. Vozil nás s divadlem a my na jeho závody chodili. Potom jsme si samozřejmě hodiny povídali o motorech, o tom, jak se to celé montovalo a tak dále. To bylo někdy kolem roku 1985. Všechno to bylo zbastlené a bylo to všechno lepené z rodinných rozpočtů. Vrak se po závodech rozebral, postavil se z toho nový stroj a tak dále. Byli to srdcaři. Dnes už to musí být hodně vyfutrováno penězi.

Já autokrosové závody také navštěvuji. A právě toto na nich mám rád. Mně totiž přijde, že zrovna tady to srdcařství pořád zůstává. Ona se ta disciplína totiž oproti dřívějšku až tak moc nezměnila. Ani dnes zde nepůsobí automobilky nebo oficiální značky. Není ničím neobvyklým, že se o buginu starají po domácku jezdci, respektive pár mechaniků. Česká zručnost a šikovnost je tu stále velmi důležitá.

Jsou to rodinné klany, které v tom závodí. V tom je to fajn. Přesně tak, využívá se tam ta česká šikovnost.

A to mě přivádí zpět k našim úvahám o filmech z prostředí motorsportu. Říkám si, že kdyby něco takového mělo vzniknout v Česku, tak zrovna autokros by byl skvělé téma. Navíc si myslím, že žádný film, kde by toto prostředí hrálo hlavní roli, ještě nevznikl.

Určitě. Kdyby tam byl nějaký příběh, tak ano.

Autokrosových tratí je v Česku spousta, takže by jistě bylo kde točit.

Spousta lidí tomu fandí a je to takový náš fenomén. Určitě.

Dá se říct, že zahrát si závodníka je pro vás jeden z hereckých snů?

To zase ne. Je to prostě výzva. Kromě toho, že hrajete nějaký charakter, tak je důležitá ta dovednost. Musíte u toho vypadat tak, že to děláte už po tisící. Když je to dobrý scénář, tak tam pak je napsaný i nějaký charakter. Proč to člověk dělá, proč je závodník, jaký je závodník, jaký je člověk a tak dále. To všechno jsou výzvy, se kterými se my herci rádi popasujeme. Dělat ušlechtilého někde v kanceláři, to je tak trochu na hovno (směje se – pozn. red.).

Já vím, že jste kdysi hrál v jedné divadelní hře Jaromíra Jágra. To také bylo sportovní téma, takže zkušenosti s tím už máte.

To je přesně ono. Sportovní role. Byla to strašná makačka. Zaprvé jsem během zkoušení výrazně zhubnul a strašně mě z toho bolel zadek. Tam jsem pochopil, proč mají hokejisté tak strašně namakané nohy a zadky. Abychom napodobili ten pohyb na ledě, tak jeviště bylo pokryté bílým laminátem s modrými a červenými pruhy. Měli jsme sportovní boty a přes to jsme měli navléknuté obrovské bílé vlněné ponožky. Když Martina Sáblíková začínala, tak trénovala v předsíni. My jsme jí tento způsob ukradli a bruslili jako ona.

Musíte tomu přizpůsobit pohyb a je to šílené. Bolí z toho šíleně nohy. Byla to skvělá makačka a ta hra byla vtipná. Nevím, jestli ji Jaromír viděl, já si myslím, že ji nikdy neviděl. Jeho maminka ji ale viděla určitě a myslím si, že i jeho tehdejší přítelkyně Inna Puhajková.

A jaké byly reakce?

Líbilo se to. Ono to samozřejmě bylo trochu s humorem, ale určitě jsme si nedělali srandu z Jaromíra. Dělat si legraci z Boha můžou jenom omezenci (směje se – pozn. red.). Bylo to takové úsměvné a bylo to fajn. Vzpomínám na to rád. Už je to asi 15 let. Tenkrát jsem byl ještě více ve formě než dneska, ale bylo to skvělé.

Na závěr odbočíme zpět ke skútrům. Už jste jel do Itálie. Je ještě nějaká výprava, kterou byste chtěl s Vespou uskutečnit?

Asi do Maroka. Já mám rád hory. Do Itálie se nejezdíme koupat. Že je tam moře, to je fajn. Jako správní Češi tam vlezeme v září i v říjnu (směje se – pozn. red.). Místní se na nás vždy koukají jako na blázny. Pak pochopí, že jsme Češi a řeknou si „jasně, to jsou cvoci.“ Já ale miluji hory. Přejetí Alp je za každého počasí zážitek.

Za prvé cítíte, jak s tím ten stroj bojuje. Projíždění zatáček je zábava. Lepší než valit třeba Maďarskem od začátku až do konce. Alpy jsem si vždy strašně užíval. Už když u Salcburku vidím ten proužek zubatých hor na obzoru, tak se raduji. Buší mi srdce a do helmy křičím „už, už, už“. Je to zázrak. Když si uvědomíte, jak málo je toho benzínu, jak malý je ten válec a jak je to všechno titěrné, a přesto vás to vyveze i se spacákem až nahoru. Je úžasné, že nám vynálezci tento zážitek takto zprostředkovali. Já to mám hrozně rád.

Pak mám rád veteránské události. Tam je ta historie, buď země nebo značky. Zjistíte, že ti lidé byli nesmírně šikovní a s tehdejšími znalostmi dokázali dělat úplné zázraky. Nejsem příznivcem moc velkých úprav. Já mám oba skútry netknuté. Ani na tom z roku 1963 jsem nic neměnil. Ten motor je úplně původní. U PX je to stejné.

Po zimě přijdu. Není tam baterka, ale je tam alternátor, na tu jiskřičku to stačí. Nakopnete, nastartujete a po půl roce to naskočí na druhý nákop. Po tom máte chuť si vedle toho stroje kleknout a obejmout ho. Tady vzniká vztah k tomu stroji. Někdo to třeba nechápe a říká si, že jsme hračičkové. Ale já když z toho slezu, tak svou Vespu vždy poklepu. Je to takový iracionální vztah k něčemu neživému, ale proč ne? Je to v tu chvíli jediný náš parťák, na kterém někam jedeme a on nás doveze.

Foto: David Matásek via Facebook, Národní divadlo/Martin Špelda, Zdeněk Sokol, Autodrom Most