30 let fotografem na MotoGP. S Raineym jsem byl kamarád, Rossiho pád mi vydělal 300 tisíc, vzpomíná Marek Paulíček

Přes 30 let jezdí na závody MotoGP nebo MS superbiků a na svém kontě má nezapomenutelné zážitky s takovými legendami jako Valentino Rossi nebo Wayne Rainey. Nyní se český fotograf Marek Paulíček o to vše podělil v našem rozhovoru, kde přišla řeč mimo jiné na historické motocykly nebo nová pravidla.

O víkendu jste se zúčastnil akce Racing Legends ve Valencii. Na té dominovaly především historické motocykly, ale také historická auta a kamiony. Jak jste si akci užil?

Byl jsem tam poprvé. Kdyby bylo hezké počasí, bylo by to krásné. Byly tam nádherné motorky. Některé byly vystavené, některé jezdily. Bylo to moc pěkné. Přijelo i pár slavných jezdců, kromě Petera Baláže také Pier Paolo Bianchi, Marco Lucchinelli nebo Gianfranco Bonera. Celá akce se konala pod záštitou Carlose Checy.

V sobotu byly tréninky, v neděli se závodilo. Spíše to ale byl takový sranda mač. Jde hlavně o to, aby se lidé na tyto staré motorky podívali. Přišla spousta lidí, byl o to zájem. To jsem nečekal. Dobře to tu fungovalo i s bezpečností. Při haváriích byli traťáci nebo zdravotníci okamžitě na místě. Přirovnal bych to například k Revivalu, který se koná v Brně.

Už přes 30 let jezdíte fotit na závody MotoGP. Jaký je tedy pro fotografa rozdíl, když jede fotit na MotoGP a na Racing Legends?

MotoGP je profi šampionát. Tam je to jenom práce, práce, práce. Na Racing Legends se spíše bavíme. I tak jsem ale nafotil hodně fotek a je to moc pěkná akce.

Na Racing Legends se asi můžete dostat blíže k závodníkům.

Určitě. V pátek jsme si popovídali s Marcem Lucchinellim. V sobotu jsem potkal Boneru, tak jsem mu řekl, že v roce 1974 byl mým koněm, když jsem se byl poprvé v životě podívat na velkou cenu. Měl bílou kombinézu, bílé boty a já z něj byl unešený. Tady jsme si dali selfíčko.

Mrzí mě, že tu nebyl třeba Carlos Lavado. Měl tu být, pak ale zjistil, že má propadlý pas (směje se – pozn. red.), tak ho sem nepustili. Měl tu být i Johnny Cecotto. Podobná akce se ale koná také v létě na Sachsenringu a tam by měli být už všichni včetně Agostiniho.

Tam se také chystáte?

Pokud budu mít volný termín a nebudu na MotoGP, tak určitě jo.

Takže i letos plánujete vyrazit na MotoGP?

Ano. Nepojedu už celou sezonu, ale asi sedm závodů. Plánuji Assen, Sachsenring, Brno, Balaton Park, Red Bull Ring, Misano a Valencii.

Jak se líší přístupnost k jezdcům na akci typu Racing Legends oproti MotoGP?

Je to tam více profi. Každý novinář nebo fotograf se ale může na tiskových konferencích, které se konají každý den, kohokoli na cokoli zeptat. Není to zas takový problém. Po každém tréninku jezdci dělají tiskové konference. Po koronaviru je to tak, že je dělá každý sám. Je to vždy 10 minut až čtvrthodiny.

Na víkendových Racing Legends zapršelo. Jak se vám fotí v dešti?

Zkrátka si musím vzít pláštěnku a jede se dál. Když ale svítí slunko, je to samozřejmě lepší.

Jaké motorky patřily na Racing Legends k vašim favoritům?

Byla tam například Suzuki, se kterou Marco Lucchinelli získal v roce 1981 titul. Byla tam také Baylissova Ducati Desmosedici. Tu vlastní pan Sandroni, který pochází ze stejné vesnice jako Valentino Rossi a v začátcích jeho kariéry ho finančně podporoval. Má ve sbírce několik krásných motorek. Byla tu i MV Agusta Mika Hailwooda. Byly to krásné motorky a stálo to za to.

Troy Bayliss s Ducati Desmosedici v roce 2006 překvapivě vyhrál Velkou cenu Valencie. Tehdy přitom startoval jako náhradník. Byl jste u tohoto závodu i vy?

Ano, byl.

To jistě musíte mít zajímavé vzpomínky. Troy Bayliss tehdy vyhrál, Valentino Rossi upadl a Nicky Hayden se stal šampionem.

Jojo, všechno to mám nafocené. Vytvořil jsem si i takovou malou knížku, kde všechny ty fotky mám. Mám i Nickyho, jak jede s roztaženýma rukama a americkou vlajkou a pláče. Nádherný záběr.

Jsou vám bližší motorky z historie nebo spíše ty současné?

Jsem takový, že se mi každý rok motorky líbí. Vždy se těším na to, jaké to bude. Vzpomínám si, že když tým Kennyho Robertse závodil s Yamahami v barvách Marlboro a Honda v barvách Rothmansu, tak jsem si tehdy říkal, že motorky už nemohou být hezčí. Designéři to ale pořád umí udělat ještě hezčí. Musím ale říct, že nejvíce se mi líbila éra, kdy se závodilo s cigaretovými reklamami. Nad to nic nebylo.

Od roku 2027 se chystá v MotoGP další změna pravidel. Už se nebude jezdit s tisícovkami, ale s 850kami. Na to se také těšíte?

Já tyto změny nechápu. Kdysi už tu byly osmistovky, pak najednou tu zase byly litry. Vůbec nerozumím tomu, kdo to řídí a proč to tak je. Nesnáším Green Deal a nechápu to. Dorna asi musí jít někomu na ruku a prosazovat například to, že po boxech už se nemůže jezdit na normálních skútrech, ale pouze na elektrických. To samé platí o MotoE. Jezdci to nechtějí jezdit a když tyto závody začnou, lidé odcházejí z tribun. Nikoho to nezajímá a nechápu, proč to všichni prosazují.

Kdysi byly čtyřtakty, pak se rychle přešlo na dvoutakty, teď jsou zase čtyřtakty. Nevím, proč to dělají. Líbily se mi dvoutakty i čtyřtakty. Nejvíc je pro mě motorka MV Agusta z roku 1974, na které jel právě Bonera. Na Racing Legends jsem mu říkal, že to bylo zkrátka nejvíce. Read a Bonera, to byli moji dva koně. Udělal jsem si z toho obraz a mám ho doma na čestném místě. Dříve se mi to líbilo asi více.

Vadí mi současné předpisy. Loni jezdil Toprak v superbicích jak bůh, najednou jim vadí, jaký má rám. Když jezdil výborně Bautista, tak ho začali dovažovat. Nepamatuji si, že by Pedrosu, nejlehčího borce všech dob, musel někdo dovažovat. Proč? On to má těžší zase v tom, že je drobný. A tu motorku není jednoduché udržet. Nevím, proč pořád vymýšlejí nějaké změny a pravidla, která jsou úplně o ničem.

Například takový Scott Redding je hodně vysoký. Kdyby si stěžoval on, tak je to něco jiného. Když jede na litru on a malý Bautista, tak je to sakra rozdíl. Nechápu, proč by měl být dovažovaný. Nejde ani tak o ta kila navíc, ale spíš o to, kam se to na motorce umístí. Motorka totiž okamžitě změní jízdní vlastnosti. Potřebovali se zbavit Bautisty, tak ho začali vyvažovat a je po něm. Já pořád říkám, že kdyby Bautistu nezačali dovažovat a Toprakovi nepodělali rám, tak je ostatní jezdci vůbec nevidí. Nechápu, proč to dělají.

Litry jsou v pohodě, je to vývoj. Osmsetpadesátky přicházejí možná proto, že Ducati má velký náskok a tímto ho chtějí srovnat.

Takže jezdíte i na MS superbiků?

Jezdíval jsem na MotoGP i na MS superbiků. Udělal jsem třeba 35 nebo 45 závodů ročně včetně republiky. Už jsem to ale nedával. V MotoGP jsem měl málo kšeftů, tam vše převzali velké agentury. GPčka jsem jezdil pro radost a na superbicích jsme vydělávali prachy. Covidem ale všechno skončilo.

Dnes už to nechci dělat. Mám toho plné zuby a také mám zdravotní problémy. S naší tiskovou šéfovou jsem se ale domluvil, že mě nechá objet pár závodů a jeden časopis mi otiskne, co potřebuji, abych mohl dostat akreditaci. Dokud to půjde, tak pár závodů objedu. Za to jsem vděčný a šťastný. Celé bych to už ale nedal.

Měl jsem nabídku od Venci Dušky. Je vynikající, umí toho moc, také se dokáže prosadit marketingově, je hodně přizpůsobivý, kamarádský a s každým se dohodne. Ten to začal dělat takovým způsobem, před kterým smekám. Tak, jak to rozjel on, jsme to nikdy nedělali. Je to borec, moc mu to přeji. Nabídl mi, jestli bych mu nepomohl. I když by to pro mě bylo skvělé a opět bych se podíval do celého světa, tak jsem to musel odmítnout, protože bych to zdravotně nedal. Kdyby to bylo před 20 lety, tak bychom to rozjeli jako nikdo jiný, ale bohužel.

Pro koho všeho jste v MS superbiků pracoval?

Dělal jsem pro tým GoEleven, tam teď jezdí Andrea Iannone. Pak jsem pracoval pro Markuse Reiterbergera a hodně pro Němce. Jezdili jsme s kolegou Havránkem – on psal, já jsem fotil. Uměl anglicky, takže všechny ty kšefty domlouval. Všechno jsme celých 20 let dělali spolu. On na mě ale před třemi lety zahrál levou. Tím jsme se rozešli. Teď už na to nemám sílu a nechce se mi. Odjedu si svých pár závodů a mám klid. Jsem spokojený člověk.

Byl jste na superbicích i v Mostě?

Jednou. Byl to ten první ročník, kdy startoval Kája Hanika. S ním jsme velcí kamarádi, tak jsem ho tam jel nafotit. Dnes už mě to ale moc neláká. Zajímá mě ale Toprak, kterému dělá gumy můj kamarád Ombre (Ondřej Kocourek – pozn. red.). To jsou dva lidé, kvůli kterým to trochu sleduji. Jinak mi to vůbec nic neříká a přestal jsem na superbiky jezdit.

Jezdíval jsem s Joskou Kubíčkem, když měl svůj tým (ve třídě Supersport – pozn. red.) Jezdili tam super kluci. Třeba Španěl Salom, to byl super kamarád. Jezdil tam i Anthony West. Bylo to všechno krásné, projeli jsme celý svět. Ale už jsem to vypustil.

Jaké další šampionáty jste fotil?

Párkrát jsem jel na IDM. Také jsem byl s Kubou Smržem na britských superbicích místo jeho manželky, která byla těhotná. To bylo v Brands Hatch. To byl jediný závod britských superbiků, na kterém jsem byl. Mám rád i Hořice. Jsou to nádherné závody na nádherném okruhu, super lidé a super pořadatelé. Ne vždy jsem na nich mohl být, protože dříve to kolidovalo s MotoGP. Teď když mám volno, tak jedu Hořice. Chtěl jsem jet také na Man s Indym (Michal Indy Dokoupil – pozn. red.). Tam bych ale musel být skoro tři neděle a to se vždy jel nějaký závod. To by nešlo.

Dnes už jsem ten Man asi oželel. Pořád by mě to nějakým způsobem lákalo, ale ne kvůli focení. Možná bych nafotil něco Indymu, když už bych tam byl, ale hlavně by mě zajímala ta brutalita toho závodu.

Také mám kámoše ze Slovenska, který dělá léta v Anglii. Spolu bychom se chtěli podívat ještě do Cadwell Parku na britské superbiky. To je ten okruh, kde jezdci skáčou, to bych si chtěl nafotit. Jinak už mě nic moc dalšího neláká.

Byli jsme třeba i v Austrálii dvanáctkrát, ale pořád na jednom místě a pořád to stejné. Dvakrát jsme jeli do Sydney a sice jsme jezdili autem, abychom viděli okolo moře, ale kamkoli člověk přijede, tak je více méně na jednom místě. To samé v Japonsku. V Motegi je jenom jeden hotel, kde spí jezdci MotoGP. Ostatní spí 100 kilometrů v městečku Mito. Odtud všichni jezdí každý den autem tam a zpátky. Kdyby to ale bylo alespoň po dálnici... Místo toho jedete rýžovými poli. To také nepotřebuji, jednou mi to stačilo.

Máte například i nějaké zajímavé zážitky s mistry světa? Například s Valentinem Rossim nebo Marcem Márquezem?

S Márquezem ne, to není moc můj favorit. S Rossim jich ale mám celkem hodně.

Jaké?

V roce 2004 v Riu jsem ho vyfotil, jak po třech letech spadl v závodě. Ta fotka nám tehdy vydělala okolo 300 tisíc. Vzaly si ji všechny časopisy. Měl jsem titulku v MotoSprintu, ve francouzském MotoRevue nebo ve španělských časopisech. Valentino si tyto dvě fotky dal do své knížky. Nemůžu říct, že bych s ním byl kamarád, ale mám ho rád a kdykoli mě potká, tak mi podá ruku, poplácá mě a řekne mi „ciao“.

Například když se v Brně konalo kolo na počest Marca Simoncelliho, tak jsme byli v Malajsii, kde je časový posun 8 hodin. Kluci mi poslali cedulku „Valentino zdraví a podporuje všechny účastníky memoriálu Marca Simoncelliho“. Vytiskl jsem si ji a šel jsem za Valentinem, jestli by bylo možné ho s tím vyfotit. On řekl, že jo, ať přijdu po tréninku.

Po tréninku jsem za ním s tou cedulkou přišel, všichni mě už chtěli vyhazovat kromě jeho mechanika Bernarda, se kterým jsem se znal ještě z dob, kdy dělal mechanika Raineymu. Bernard se ptal, co blbnu a já říkal, že jsem s Valentinem domluvený. Řekl, že fajn, Valentino o mně ví a mám si stoupnout bokem. Po tréninku si řekl nějaké věci s Burgessem (tehdejší šéfmechanik – pozn. red.), pak přišel za mnou, zapnul si kombinézu, vzal si cedulku, já jsem to nablikal, pak mě lapl za ramena a vyvedl mě z boxu.

Tenkrát tam byl Lorenzo a měl tam jako hosta Biaggiho. Tak jsme se na ně trochu pohrdavě podívali a zasmáli. Pak mi Valentino podal ruku a řekl „ciao“. Pak jsem to poslal klukům. Vlastně jsme měli šest hodin náskok a když byl memoriál v Brně, tak už z toho kluci udělali billboard.

A co třeba zážitky s Mickem Doohanem?

S Doohanem mám jednu fotku. Stojíme spolu u jeho Porsche. Velký kamarád jsem byl s Waynem Raineym. Ten mi dokonce řekl, že když přijedu do Laguna Seca, tak u něj můžu spát.

A přijel jste?

Jo, ale nespal jsem u něj. Byli jsme tam s Abrahamem a měli jsme hotel. Wayne tam ale byl a zdravili jsme se. On nás měl rád, věděl, že jsme jeho největší fanoušci. Do knížky mi napsal, že mi děkuje, že jsem jeho nejvěrnější fanoušek. Zkrátka Wayne byl jediný a nezapomenutelný frajer. Nikdo jiný nebyl víc.

Foto: Archiv Marka Paulíčka