Ve smyku se cítím dobře, říká kaskadér Peschel před prvním Dakarem. Obstát chce především sám před sebou

Komplexní výzva ze závodnického i lidského pohledu a překonání sebe samotného. Tak nahlíží motocyklový kaskadér Adam Peschel na Rallye Dakar. Se svými myšlenkami a pocity těsně před svým premiérovým startem ve slavné dálkové soutěži se podělil se serverem MotorMix.

Vaše premiérová účast na Rallye Dakar už je za rohem. Jak to všechno momentálně prožíváte?

Před odletem už jsem motorku odložil a trénoval jenom ve fitku. Tam jsem šlapal na spinningovém kole, což mě baví. Je to dobré na posílení kondice. Poslední dny tréninku jsem bral jako takové rozmělnění trémy z toho, že už se to blíží. Chodil jsem cvičit dvakrát denně – ráno i večer.

Pocity jsou dobré. Těším se. Spíš bych naopak řekl, že už to potřebuji. To všechno, co člověk musí absolvovat před Dakarem, je totiž šílené. Nečekal jsem, že to takto bude. Když jsem kdysi slýchával, že účast na Dakaru je až druhá fáze, tak jsem to nechápal. Teď už ale vím, že v první fázi je potřeba všechno vyřídit, zvládnout a kvalifikovat se. To mi připadá skoro i těžší než samotný Dakar. Těším se, až sednu na motorku a otočím plynem.

Jste především motocyklový kaskadér. Jak se tedy zrodil váš plán startovat na Dakaru? Plánoval jste to už dlouho nebo to bylo spíše „ze dne na den“?

To ne. Jsem člověk, který pořád vyhledává výzvy. Je to tak trochu i součástí práce motocyklového kaskadéra. Kdysi jsem začínal tak, že jsem se snažil dělat věci jinak a snažil se naučit něco, co dělalo buďto málo lidí nebo vůbec nikdo. Součástí mé práce je překonávání překážek. A Dakar mi připadá jako obrovská výzva.

Řekl bych, že všichni motorkáři to znají. Věřím, že 99 % z nás si alespoň představilo, jaké by to tam bylo, jestli bychom to zvládli a jak by to bylo těžké. Mě to také hlodalo docela dlouho. Od roku 2015 nad tím přemýšlím. Od roku 2020 už to řeším intenzivně. Tehdy jsem si nastavil určité body, které musím splnit. Tím myslím například shánění partnerů nebo motorky. Fyzicky a technicky se připravuji rok, celkově to ale řeším už skoro čtyři roky. Motorku mám koupenou už skoro 2,5 roku.

Když totiž řeším s partnery nějaký náročný projekt, chci za nimi přijít s tím, že už jsem pro to něco udělal, abych ukázal, že to myslím vážně a přesvědčil je. Vnímám to jako fyzickou i psychickou výzvu. Je to takový komplexní test vlastností, které jezdec musí mít. To platí hlavně u motorkářů, kteří navigují, opravují, každý den musí brzy vstávat a najít motivaci znovu sednout a jet.

To mě na tom neuvěřitelně fascinuje. Je to jeden z hlavních důvodů, proč tam chci jet. V neposlední řadě bych měl být prvním motocyklovým kaskadérem, který pojede Rallye Dakar. A věřím, že ji i dojede (směje se – pozn. red.).

Pro Rallye Dakar jste si vybral tým Fesh Fesh. Ostravská stáj sice účinkuje na scéně dálkových rallye už dlouho, dosud se ale soustředila především na kategorii kamionů. Proč jste si vybral právě tento tým?

Bydlím v Klimkovicích u Ostravy a jsem tak trochu patriot. Když jsem deset let pořádal mezinárodní mistrovství motocyklových kaskadérů, vždy jsem ho dělal v Ostravě. To i přesto, že jsem měl nabídky udělat ho v Brně nebo v Praze. Když jsem řešil start na Dakaru, nenapadl mě nikdo jiný než Tomáš Vrátný (šéf stáje – pozn. red.). Už jsme se trochu znali z dřívějška a byla to pro mě jasná volba. Je to můj krajan a je mi sympatický. Také je to upřímný a rázný člověk, tak to mám rád.

Kamiony a motorky jsou nejhůře spojitelnou kombinací. Motorky vyjíždějí brzy ráno, kamiony naopak jako poslední a je tam rozdílná logistika. Tomáš mě proto upozorňoval, že v tom stejně budu tak trochu sám. Přesto jsem do toho chtěl s nimi jít. Jsou mi blízcí svou mentalitou a také tím, jak vnímají Dakar z širší perspektivy. Cítím k nim takovou náklonnost.

To znamená, že s žádnými jinými týmy jste o startu nejednal?

Nejednal. Celá pointa mého startu na Dakaru je jiná než u většiny závodníků. Dva týdny zpátky jsem mluvil s člověkem z ASO (organizátoři Rallye Dakar – pozn. red.), který zajišťuje mediální profily jednotlivých jezdců. Když jsem mu svůj příběh odvyprávěl, řekl mi, že takového jezdce snad ještě nikdy nepotkal, snad jenom Danila Petrucciho nebo Jamese Hilliera.

Lidi, kteří přešli na Dakar z úplně jiného oboru, spočítáte na prstech jedné ruky. I proto jsem se nechtěl spojovat s žádným profesionálním týmem, jehož jezdci jedou vyloženě na výsledek. Přicházím z úplně jiného oboru. Chci sám sobě dokázat, že jsem schopen využít zkušenosti ze stunt ridingu nebo okruhů na dálkové rallye. Také chci zjistit, jestli člověk, který přichází úplně odjinud, je schopen zvládnout všechnu tu tvrdou přípravu, když si pořádně mákne. Nevím, nakolik by nějaký profesionální tým tuto pointu chápal.

Pro mě je ale Dakar dobrodružství. Výzva, kterou chce člověk překonat. Touha vstoupit do nekomfortní zóny a překonat sám sebe. I proto jsem se nechtěl s nikým jiným spojovat. Většina kluků půjde tvrdě po výsledku. Já na výsledek zas tak nemyslím. Mám respekt k tomu závodu, jeho náročnosti a také k jezdcům, kteří se něj tvrdě připravují roky. I proto si nedělám ambice, že bych je zvládal nějak škádlit.

V Maroku se mi povedl hezký výsledek (34. místo – pozn. red.). Mohla to být náhoda, mohla to být dobrá konstelace hvězd nebo se opravdu hodily mé zkušenosti. Snažím si ale držet pokoru. Rozhodně tam nejedu jako nějaký mistr světa, který chce vyhrát.

Jak už jste řekl – již jste si zazávodil v Marocké rallye. Předtím jste absolvoval soutěž také v Rumunsku. Byl pro vás přechod do světa dálkových rallye velkým šokem?

V Rumunsku to vlastně šok nebyl. Neskutečně mě to tam bavilo. Problém ale byl v tom, že jsem v dubnu začal hodně trénovat a na konci června jsem havaroval na motokrosové trati. Spadl jsem špatně na loket a celý červenec se to se mnou táhlo. Bylo tomu tak i v Rumunsku, kam jsem málem neodjel. Pořád jsem měl v lokti vodu a neměl jsem v něm sílu, bylo to zkrátka ošklivé. Ale těšil jsem se tam. Chtěl jsem nasbírat zkušenosti s navigováním. Všichni říkali, že je to rychlá soutěž, ale dobrá pro začátek.

Nakonec jsem tam nedojel. Ze šesti etap jsem absolvoval pět. Jelo se mi dobře, sbíral jsem cenné zkušenosti. Denně jsem ale jedl léky, abych přebil bolest a byl to schopen dojet. Pátý den jsem si ale říkal, že mi tu nejde o výsledek. Navíc jsem už vše pociťoval na těle. Řekl jsem si, že pět dní mi pro získání zkušeností stačí a v ten šestý už nebudu riskovat. Raději jsem odstoupil, aby mě nepotkal například nějaký pád a já si tak nevytvořil problém, kvůli kterému bych nemohl jet v Maroku a třeba ani na Dakaru.

Každopádně mě to ale bavilo. Na rallye mám totiž rád rychlost. Mám rád motorku, která pod vámi tancuje a která je nestabilní. Rumunsko rychlé bylo. Cítil jsem nadšení, jenom jsem se necítil dobře kvůli lokti. Trápilo mě, že to s ním není úplně v pořádku. Věděl jsem ale, že když neodjedu Rumunsko, už nejsou žádné další podobné závody, na které bych se stihl přihlásit. Zatnul jsem proto zuby. Zpětně to hodnotím skvěle.

Pak se to začalo opět komplikovat. Vrátil jsem se, dostal jsem sádru, pak mi ji sundali a pak mi ji dali znovu. Skoro měsíc jsem marodil a pak mi zbývalo do Maroka asi 20 dní. Musím říct, že jsem se necítil v úplně dobré kondici. Do Rumunska i do Maroka jsem odjížděl takový napůl rozložený.

Marocká rallye je považována za generálku před Rallye Dakar. Takže to nejspíše bylo něco úplně jiného než v Rumunsku…

Rozhodně. Rumunsko bylo fajn, protože to byla hlavně šotolina, hlína, tráva a pole. Maroko mě také bavilo, ale překvapilo mě. Nejvíce mě překvapily velké kameny. Nikdy jsem nejel po tak kamenitém terénu. Říkal jsem si „no ty vole, takové pekelné cesty“. Nakonec jsem si na to ale nějak zvykl. Pak mě také trápily duny, zejména ty menší. Nikdy předtím jsem se s dunami nesetkal. Dlouho jsem se tam hledal a přicházel na to, jak v nich vlastně jet a jak ovládat motorku.

Nechápal jsem odezvu povrchu. V písku se motorka chovala totálně nečitelně. Jednou se bořila, poté zase ne. Jednou se zavřela řídítka, pak to zase jelo. Nechápal jsem jak na to. Půl Maroka jsem se seznamoval s tím, jak jet v takovém písku. Přistupoval jsem k tomu tak nějak pocitově. Když jsem nevěděl a motorka nefungovala, přidal jsem plyn a ona nějak vyjela. Vždy upřímně říkám, že jsem tam trochu bojoval. Pak už jsem ale nějaké tempo chytil.

Maroko je velice důležitá soutěž k tomu, abyste ochutnali, co zažijete na Dakaru. Všichni říkají, že podmínky jsou velice podobné. Někteří kluci dokonce tvrdí, že v Maroku je terén někdy i těžší než na samotném Dakaru. Ten je ale náročný v tom, že má delší etapy a především proto, že je delší celkově. Hodnotím velice kladně, že jsem tam byl. Podle mě je to dobře. Na této soutěži totiž člověk pozná, jestli vůbec je schopen do Dakaru jít. Maroko je z tohoto pohledu šikovně udělané.

Nakousl jste, že vás trápil loket. Řekl byste, že nyní už je zcela v pořádku?

Stoprocentní to není. Cítím se ale dobře. Loket už mě nebolí a neotéká. Měl jsem narušenou ochranu kloubu a dostal se mi do něj zánět. Musel jsem na lehký chirurgický zákrok. Po něm jsem dostal antibiotika a kloub se začal hojit. Zánět se naštěstí nevrátil a ruka nyní funguje. Už skoro dva měsíce ji posiluji tak, jak jsem zvyklý.

Cítím, že mám v ruce sílu a že řídítka udržím určitě lépe než v Maroku. I tam jsem měl dny, kdy jsem to cítil a musel jsem si občas vzít léky. Není to stoprocentní, jsem ale vděčný za to, jak to je. Člověk musí situace přijímat takové, jaké jsou i když by si přál, aby byly jiné.

Je něco, z čeho máte před Dakarem obavy?

Neřekl bych, že obavy. Mám ale respekt. Před Marokem jsem nepoznal nic nebezpečnějšího. Ano, kaskadérství je nebezpečné. Člověk se na to ale hodně připravuje a jednotlivé situace trénuje. Když učím někoho na okruzích, tak ho znám a vím, jaké jsou zatáčky. Je tam navíc skvělý povrch. Na dálkové rallye je to ale tak, že člověk jede strašně rychle a přitom vůbec neví, kam jede. Je to zrádné. Nikdy jsem se nesetkal s tak nebezpečnými situacemi v takové rychlosti.

Mám velký respekt, ale neřekl bych, že mám z něčeho obavu nebo strach. Samozřejmě přemýšlím nad tím, jestli vydrží technika a moje tělo. Také přemýšlím, jak bude moje hlava reagovat například v sedmém nebo osmém dni. Pokládám si spoustu otázek, ale neřadil bych to vyloženě do kategorie obav. Je to spíše respekt.

Vím, že to bude těžké a člověk bude třeba i nadávat, snažím se to ale brát s respektem. Nechci, aby mě limitovaly strach nebo obavy. Respekt mě ale bude držet trochu zpátky, abych nevytvořil nějaký problém. Chci se vyhnout tomu, abych si v nějakém velkém nadšení řekl „mně se jede dobře, budu topit“ a pak někde rozvěsil motorku. Respekt a pokora jsou pro mě těmi nejdůležitějšími věcmi, které si s sebou vezu.

Motocyklové kaskadérství a dálkové rallye jsou dvě zcela odlišné disciplíny. Přesto by mě zajímalo, jestli už se vám v dálkových rallye hodilo něco z toho, co jste se naučil při kaskadérství…

Už nesčetněkrát jsem zažil, že mi na pistě nebo na šotolině někam utíkalo zadní kolo bokem. Já se ale v takové situaci cítím dobře. Nevyděsí mě to. I přední kolo vám občas utíká a člověk to musí dorovnávat řídítky. Když jsem ve smyku nebo když mi pracuje podvozek, tak se cítím dobře. Také to platí o situacích, kdy motorku dáte na zadní a odskočíte si nějakou díru. Řekl bych, že jízda po zadním je v rallye tak trochu povinností.

Kaskadérství je také hodně o tom, jak člověk cítí motorku. Ta vám hodně napovídá. Jednou jde doleva, jednou doprava, jindy zase ztrácí rovnováhu při jízdě po zadním nebo po předním kole. Člověk musí cítit, co mu motorka říká. A to je v rallye hodně důležité, protože motorka vám tu neustále v něčem napovídá. Kaskadérství je určitě něčím, co mi v mnoha ohledech pomáhá a dodává mi větší komfort a jistotu při řízení.

Pak jsou tu ale situace, které jsou jiné, například technika jízdy, pozice přistání, lokty a tak dále. V porovnání se silniční motorkou je to úplně jiné. Tady člověk musí hlavu umět přepnout.

A teď naopak – co pro vás bylo při přechodu do dálkových rallye nejtěžší?

Řekl bych, že je to pozice stání při řízení. Dále pozice loktů, předklon a celkově pozice těla. I při zatáčení musíte vědět, jak si dát motorku pod sebe, kam strčit nohu a tak dále. Je to jiné. Při kaskadérství po motorce hodně lezete a skáčete. Člověk často mění pozice. Silniční motorku, kterou mám zažitou, dáváte často od sebe. V zatáčce ji tlačíte ven a do zatáčky strkáte tělo. Na nestabilním povrchu je to jiné.

Problém mi dělaly pozice stání nebo pozice zatáčení. Pořád s tím musím pracovat. Vím, že při zatáčení si málo sedám k nádrži. Zůstávám sedět spíše vzadu, ale měl bych si sednout blíže k nádrži, více zatížit přední kolo a posunout těžiště. Nejtěžší je pro mě tedy asi pozice stání a zatáčení vsedě.

Pojďme si to tedy shrnout. Nadcházející Dakar pro vás bude spíše osobní výzvou než honbou za konkrétním výsledkem. Je to tak?

Je to tak. Vzhledem k tomu, že jde o můj první Dakar a mám málo zkušeností, bylo by nezdravé jít po výsledku a zaměřit se na něj. To by mohlo vést k velkému průšvihu, možná bych kvůli tomu ani nedojel. První Dakar je o tom, abyste nasbírali zkušenosti a rozložili si do tak dlouhého závodu síly. Pro mě jako pro nováčka bude důležitá konstantní práce na denní bázi. Budu mít denní cíle.

Na začátku si nastavím tempo a budu se ho snažit konstantě držet a nepřehánět to. Ve chvíli, kdy se budu cítit dobře, bude lepší ubrat a spíš se zaměřit na kvalitu chytání waypointů a na kvalitu navigování, ne na zběsilou jízdu, která může vést k chybám, ať už jezdeckým nebo navigačním. Je to pro mě z nějaké části sen, ale nerad používám výraz splnění snu. Je to z nějaké části sen. Je to pro mě ale především velká komplexní výzva – pro mě jako pro jezdce i jako pro člověka.

Je to tak trochu i součást mé práce, kterou dělám pro své sponzory a také pro české motocyklové kaskadérství. Je to prostě skvělá výzva, podobně jako když jsem kdysi musel projet celý Masarykův okruh po zadním kole. Můžu být prvním motocyklovým kaskadérem, který zvládne dokončit Rallye Dakar.

Začátek soutěže bude doslova masakr. Hned na druhý den je naplánována dvoudenní etapa Chrono48. Součástí první poloviny soutěže bude navíc i maratonská etapa…

Bude to brutální. Podle mě to vše hodně zamíchá kartami. Ti nejlepší budou muset zvolit správnou taktiku pro prolog a také si budou muset správně nastavit tempo. To tempo ale nebude úměrné délce dvoudenní etapy. Budou muset zvolit správné tempo a to hned pro velkou porci kilometrů. Bude důležité to nepřestřelit a zároveň neuhnat techniku. První část Dakaru bude velkou zkouškou.

Tím spíše pro vás jako pro nováčka…

U mě to platí dvojnásobně. Lidé, kteří nejsou zvyklí jezdit tolik kilometrů, najednou zažijí pořádnou řežbu. Připravoval jsem se off-roadově. Vnímám to tak, že v nových situacích člověk na motorce spíše sedí, než že by jel rychle. Jet třeba 800 kilometrů v plném tempu a koncentraci nejde. Každý z nás si tam najde nějaké kilometry, kdy bude jenom sedět a pojede v režimu autopilota.

Vždy jsem razil to, že je třeba na motorce sedět a hlavně držet řídítka. Když jezdívám s klienty na okruhu, jsem s nimi schopen najet třeba 600 kilometrů denně. Ano, okruhová motorka je sice jiná, zadek ale sedí na motorce, ruce drží řídítka, hlava se soustředí, hýbe se, hledá si cestu a jede. V tom je to stejné. Důležitá součást tréninku je proto i to, kolik hodin na motorce odjedete.

Není to jenom o tom, jakou mám techniku jízdy a jestli dokážu vyhrát 25minutový nebo 30minutový závod v motokrosu. Vytrvalost je také nedílnou součástí. A tu jsem trénoval neustále. Na motorce sedím během sezony od rána do večera, ať už při motoškolách nebo kaskadérství. I to podle mě je důležité. Když přijde etapa, která má kolem 1000 kilometrů, může to být pro mě výhoda. Jsem zvyklý na motorce sedět a nevadí mi, že na ní najedu spoustu kilometrů denně.

Několikrát jsme zmínili slovo výzva. Jednou z největších výzev na Rallye Dakar je start v kategorii bez asistence s názvem Original by Motul. Letos jedete s týmem Fesh Fesh, ale nelákala by vás do budoucna i tato kategorie?

Zázemí týmu Fesh Fesh bude tak trochu specifické. Budeme totiž mít vlastní dodávku a dva kluky mechaniky. Jedeme sice za Fesh Fesh, ale stejně budeme fungovat tak trochu sami. Budou se nám totiž rozcházet časy. Fesh Fesh nám ale poskytne velkou psychickou a administrativní pomoc.

Právě kategorie Original by Motul mě původně zajímala. Šlo také o peníze. Když jedete Original by Motul, tak vás stojí Dakar snad o polovinu méně. Pak jsem se ale ze dvou zdrojů dozvěděl, že když jedete Dakar poprvé, tak vás do Original by Motul ani nepustí. Organizátoři nemají záruku, že budete zajímaví a že dojedete. Co si budeme povídat, také je to otázka peněz. Pro organizátory je důležité, aby dostali zaplaceno co nejvíce.

Pokud bych se ale na Dakar vrátil i v budoucnu, tak by mě Original by Motul zajímalo. Myslím si, že tato kategorie je absolutním vrcholem samostatnosti a toho, co člověk dokáže udělat. V takovém případě je na to totiž úplně sám.

Foto: Adam Special Peschel via Facebook