Mika Häkkinen: Fin, kterého se bál i Schumacher, slaví pětapadesátiny

Mika Häkkinen se stal dvojnásobným mistrem světa F1 svým nenapodobitelným závodnickým stylem.

"Mika Häkkinen byl z hlediska svých kvalit nejlepším soupeřem, ale největší obdiv jsem k němu choval proto, že jsme spolu stoprocentně bojovali na trati, ale naprosto disciplinovaně žili mimo ni. Navzájem jsme se velmi respektovali."  Takto se vyjádřil sedminásobný mistr světa Michael Schumacher, jeden z nejlepších jezdců všech dob, který považoval klidného a vyrovnaného Fina za svého nejtěžšího soupeře na trati.

Häkkinen, který se narodil 28. září 1968 ve Vantaa, se už od mládí vyznačoval neuvěřitelnou přirozenou rychlostí. Vyrůstal v malém bytě na předměstí Helsinek. Jeho otec, radista, se na částečný úvazek věnoval řízení taxíku, aby mohl financovat synův koníček – závody motokár. Svůj první národní titul získal ve 13 letech a o rok později si připsal další tři.

Velmi rychlý mladík

V osmnácti letech jezdil dospívající Häkkinen po Finsku a Skandinávii ve starém autobusu a převážel ojetou formuli Ford Reynard, kterou koupil od svého krajana JJ Lehta. V roce 1987 kraloval v místní sérii formule Ford a vyhrál finský, švédský a skandinávský titul. "Byl jsem velmi naivní," vzpomínal. "Věřil jsem, že nikdo nemůže jet rychleji než já. Měl jsem takovou sebedůvěru, že i když jsem měl špatný výsledek, věděl jsem, že přijde další závod a ten vyhraju. Byl jsem docela šťastný, že žiju v autobuse. Po celou dobu mého působeni v motokárách jsme vždycky kempovali. To byl můj život. Kdybych měl jít do pětihvězdičkového hotelu, byl bych vyděšený."

Reynard poskytl rodákovi z Helsinek na festival formule Ford v Brands Hatch novější vůz. I když v semifinále havaroval, jeho evidentní rychlost vzbudila zájem a byl pozván do rozstřelu o místo v juniorském programu Marlboro. Okamžitě udělal dojem, cigaretová společnost s ním podepsala smlouvu a Häkkinen získal jedinečného mentora - šampiona z roku 1976 a bývalého muže McLarenu Jamese Hunta.

Häkkinenův klidný přístup byl v kontrastu s jeho oslnivou rychlostí, která se projevila hned při debutu ve formuli 1 v roce 1991 v kokpitu Lotusu. Ačkoli se kdysi skvělý tým v té době potýkal s velkými problémy, mladý Fin vybojoval v Imole ve své teprve třetí Grand Prix páté místo.

Působivý rok 1992 se šesti bodovanými umístěními vedl v následující sezoně k testování u McLarenu, které se po odchodu Michaela Andrettiho osudově změnilo v ostrou závodní sedačku. "Ron [Dennis] mi řekl: 'Jsi nejlepší?' Odpověděl jsem: 'Ano, jsem.' Řekl: 'Budeš vyhrávat závody?' Řekl jsem: 'Ano, budu.' Dlouho jsme spolu nemluvili," popsal Fin lakonicky dohodu s bossem britské stáje.

Häkkinenův první závod za McLaren byl v Estorilu a při debutu v kvalifikaci senzačně porazil  týmového kolegu Ayrtona Sennu. "Nemohl to pochopit," vzpomínal Häkkinen. "Stejné pneumatiky, stejné množství paliva, stejný motor, stejné aerodynamické vlastnosti, všechno stejné. Byl strašně naštvaný. Já jsem byl po závodě na tiskové konferenci, on ne. Všechna média byla nadšená, ale já toho moc neřekl. Potom mi Keke Rosberg, který byl tehdy mým manažerem, řekl: 'Proč jsi byl tak potichu? Měl jsi skvělou příležitost všem ukázat, kdo jsi. ' Ale já na to reagoval: 'Nemá smysl mávat kolem sebe rukama. Byla to jen kvalifikace. '"

"Dobře, ještě nejsem v nebi."

Když Senna odešel, stal se Häkkinen jedničkou McLarenu. Sice se často dostal na stupně vítězů, ale pořád mu chyběla technika na první vítězství. V roce 1995 ho pak skoro zastavila děsivá nehoda v Adelaide. Po defektu vletěl do bariér a poranil si hlavu. "Ležel jsem tam a všude byly hadičky, takže jsem věděl, že jsem v nemocnici," popsal první okamžiky po nehodě. "První, koho jsem uviděl, byla Lisa Dennisová, tehdejší Ronova manželka. Vysoká postava u postele s blond vlasy a širokým úsměvem, a já si pomyslel, že to musí být anděl. Pak jsem uviděl Rona, jak stojí vedle ní, a pomyslel jsem si: Dobře, ještě nejsem v nebi."

Svým způsobem to možná bylo jeho největší vítězství. Odhodlaný Fin se i přes úporné migrény vrátil včas na předsezónní přípravu na ročník 1996. Od té chvíle šla jeho výkonnostní křivka už jen nahoru. Jeho talent se snoubil s designérským géniem Adriana Neweyho, který se k týmu připojil v roce 1997. V této sezoně Häkkinen vybojoval v Jerezu svůj první triumf ve Velké ceně.
 
V následujícím roce už měl McLaren k dispozici ničivou zbraň:speciál MP4-13. Häkkinen po celou sezónu sváděl souboje s Michaelem Schumacherem z Ferrari, přičemž Fin zvítězil ve finále sezóny v Suzuce, kde Němec dostal defekt a závod nedojel. "Pomalu to chápu, je to pořád dost těžké," řekl po dosažení svého životního snu. "Bylo nesmírně těžké se po havárii vrátit, ale měl jsem skvělou podporu - sám bych to nikdy nezvládl."

V následujícím roce si Häkkinen vše zopakoval, ale ukázal i svou zranitelnou stránku. Jezdec McLarenu, přestože se zdál být mnohem silnější než Eddie Irvine ze Scuderie (Schumacher byl mimo hru se zlomenou nohou) málem zahodil titul zbytečnými v Imole a Monze. Svůj boj ale nakonec přece jen dotáhl do vítězného konce a stal se dvojnásobným mistrem světa.

Když se Schumacher v roce 2000 vrátil, porazil Häkkinena a zajistil Ferrari první mistrovský titul po 21 letech, Fin začal ztrácet chuť do závodění. Hlavně poté, co byl svědkem děsivého úrazu Alexe Zanardiho v IndyCar, při kterém Ital přišel o obě nohy.

V roce 2001 se s formulí 1 definitivně rozloučil. Ale ještě předtím dokázal vyhrát ještě další dvě Grand Prix, čímž počet svých triumfů uzavřel na kulatém čísle 20. "Měl jsem závody, které jsem chtěl vyhrát, a určitě to byly Silverstone a Indianapolis," řekl poté. "Oba jsem vyhrál a nedokážu to vysvětlit - prostě se to stalo. Ta vítězství mě posílila a udělala mi větší radost z mého rozhodnutí opustit formuli 1."

Häkkinen se původně rozhodl vzít si volno. To se však změnilo v odchod do závodního důchodu ve Velkých cenách. Dvojnásobný mistr světa jezdil až do roku 2006, načež svoji kariéru definitivně ukončil.

Foto: McLaren, Newspress a Red Bull Content Pool