Neskutečný bojovník, rovný chlap. Bivak Dakaru se dnes zahalil do smutku. Z Paříže dorazila zpráva o úmrtí Huberta Auriola. Trojnásobného vítěze soutěže i jejího dlouholetého ředitele.
Na Dakaru přežil Auriol leccos. V osmašedesáti letech jej ale dostihly jeho dlouholeté problémy se srdcem, které ještě zkomplikoval covid-19. Hubert Auriol zemřel na srdeční zástavu v době, kdy je závod, kterému zasvětil celý život, v plném proudu.
Ještě v době, kdy byl dnešní Dakar v plenkách a skutečně se jezdil z francouzské metropole do hlavního města Senegalu, se Auriol stal ikonou. K motorkám se dostal v roce 1973, ve svých patnácti letech. Jako většina budoucích dakarských ikon začínal na motokrosových strojích. Na Dakaru se představil celkem šestnáctkrát – devětkrát na motorce, sedmkrát za volantem auta. V tehdejším bivaku mu nikdo neřekl jinak než Afričan – částečně kvůli jeho rodišti, kterým navzdory francouzskému občanství byla metropole Etiopie Addis Abeba, hlavně ale pro jeho neuvěřitelné schopnosti, které na africkém písku prokazoval.
Rallye ovládl ve zlatých ročnících 1981 a 1983 v sedle BM2 R80 GS. O rok později skončil druhý. Zlom v jeho kariéře nastal v roce 1987, kdy v souboji z prvního místa havaroval a zlomil si oba kotníky. Jeho největší sok Cyril Neveu ho dojel a pomohl mu zpět na stroj. Auriol etapu dokončil, v cíli jej jeho přátelé sundali z motorky a po sundání bot zjistili, že má závodník zlomené oba kotníky. To znamenalo konec ambicím pro ročník 1987 i pro další motocyklovou kariéru.
Auriol už o rok později stál na startu za volantem speciálu Mitsubishi Pajero Proto T3. V roce 1990 svedl dech beroucí bitvu o vítězství s Ari Vatanenem, po neúspěchu přesedlal ke své „domácí“ značce Citröen a v roce 1992 dovezl její speciál postavený na hatchbacku ZX do cíle na prvním místě. Tenhle kousek – zvítězit ve dvou kategoriích – se mu podařil jako prvnímu v dějinách.
Po konci závodní kariéry v roce 1994 vyměnil reálný volant za pomyslné kormidlo celého závodu. A v jeho čele zůstal až do roku 2003.