Elford byl jedním z králů volantu. Během dvanácti sezon toho najezdil za několik životů

Vic Elford, který zesnul v neděli, byl jedním z posledních pamětníků dob, kdy jezdci běžně přesedávali z jednoho závodního speciálu do druhého jako na běžícím pásu.

V lednu 1968 vyhrál Rallye Monte Carlo, o týden později závod na 24 hodin v Daytoně, v září jel čtyřiadvacetihodinovku v Le Mans a mezitím stihl být čtvrtý v Grand Prix Francie formule 1. To byla jen jedna z dramatických sezon britského jezdce.

Takovou pestrou paletou absolvovaných závodů se v současnosti mohou chlubit snad jen Romain Dumas a Mattias Ekström. Ovšem ani jeden nemá na svém kontě byť jediný start ve formuli 1.

Je to i tím, že dnešním doba takovým závodním gentlemanům nepřeje. Profesionální smlouvy jsou nesmlouvavě jednoznačné, co se týče možnosti startovat někde jinde. Výjimku tvoří snad jen piloti sportovních vozů, tam se s přelétavostí mezi šampionáty počítá tak nějak automaticky.

Jenže Elford byl v tomhle ohledu skutečný nezmar. Velké hvězdy motorsportu lze rozdělit na sólisty a univerzály. Řečeno hudební terminologií, Brit by sám vystačil za celý symfonický orchestr.

"Quick Vic" závoděním doslova žil. Miloval krocení těch nejdivočejších vozů a okruhů, které mu motoristický sport v jeho době nabízel. To vše se dělo na zdánlivě nekonečném seznamu sérií a disciplín. Navíc v éře, kdy byly normou primitivní bezpečnostní standardy a smrt byla častým spolujezdcem.

“Byl to jeden z největších závodníků všech dob. Už je to, že vyhrál v Daytoně týden po Monte Carlu, je dostatečně bláznivé. Ve vcelku průměrném autě vyhrál Targu a bodoval ve formuli 1. I to dokazuje, jak skvělý byl. Jako jen z mála dokázal zkrotit Porsche 917," uvedl Elfordův kamarád Dario Franchitti pro web The Racer.

O "devětsetsedmnáctce", kterou ze všech svých aut miloval asi nejvíc, sám Elford jednou prohlásil: "Byla to hrozná bestie, protože měla strašně těžký motor."

Jeden ze startů v Le Mans mu předčasně ukončila právě konstrukční vada tohoto unikátního speciálu. "Převodovka byla namontována za motorem. Kvůli vibracím bylo řazení během závodu stále problematičtější. V zatáčce Mulsanne jsme museli uznat porážku, protože převodovka byla poničená," vzpomínal.

Brit byl "obojživelníkem" i co se týče pestré směsice značek vozů, které pilotoval. Vedle toho, že byl pět let továrním jezdcem Porsche, usedl i za volant Fordu, Triumphu, Lancie, Alfy Romeo, Ferrari, Chaparralu, Shadow, Cooperu, Loly, Chevronu, Subaru, McLarenu či Chveroletu.

A pozor, na to vše nepotřeboval kariéru dlouhou třicet či dokonce čtyřicet let. Kromě pár sporadických startů na počátku osmdesátých let je Elfordova kariéra ohraničena lety 1964 až 1975. Šlo tedy o pouhých dvanáct sezon. Jen málokdo toho zvládl odjet tolik za tak krátkou dobu. Jeho vyměřený čas se naplnil 13. března, kdy ve svém novém domově na jihu Floridy podlehl rakovině....

Foto: Porsche Press a Lyden Hiil